Mary-Alice Arthur: Můžeme vidět uprchlickou krizi jako redistribuci talentů?
„Příběhy, které vyprávíme jsou naší čočkou, skrze kterou se díváme na svět. Každý máme ovšem jiné brýle a tedy vidíme svět rozdílně, z jiné perspektivy. Když změníme svůj příběh, můžeme změnit svět. Některé příběhy potřebují zemřít, zmizet, jiné se potřebují narodit. V srdci Evropy je třeba najít mír, příběh míru. Ale tento příběh je zatím někde schovaný, dříme. Jak by to v Evropě vypadalo, kdyby byl bdělý? Co by se změnilo? Co kdyby se naučili Evropané žít s veškerou rozdílností a ještě z ní těžit? Co kdyby toto vzešlo ze středu Evropy, z jejího srdce? Jak by se změnil tento kontinent? Jak by se změnil svět? Jsme připraveni být lidmi? Stojíme na křižovatce – kterou cestou se vydáme?"
Sama o sobě říkáte, že jste „příběhová aktivistka", co si pod tím mám představit?
Takový člověk hledá způsob, jak využít příběh jako pozitivní spouštěč nebo stimul k proměně sebe, svého života nebo třeba i celé společnosti. Příběhy nás mohou srazit na kolena, anebo vytáhnout na výslunní. Záleží na tom, jak je vyprávíme. Příkladem může být i současná uprchlická krize. Tito lidé utíkají, protože už dál nemohou žít ve své zemi, jejich příběh je však zcela odlišný od toho, ve kterém žijeme my. Jak mohou tyto příběhy koexistovat? Jak můžeme využít naši rozdílnost, namísto strohého odmítnutí: Sem nechoďte, bojíme se vás..? Strach se mimochodem objeví vždy, když je nám příběh jiné osoby neznámý. Máme totiž tendence si příběhy ostatních domýšlet. Když někoho neznáme, naše mysl okamžitě vytvoří o dané osobě určitou představu. Jedná se o mechanismus vytváření šablon a je to vlastně určitý způsob obrany. Je to podobné, jako když utíkáte před tygrem – obě tyto pudové reakce má na svědomí reptilní mozek. Ten se spouští vždy, když vstoupíme do neznáma a nejistoty. V takové situaci pomůže, když vystoupí jednotlivé příběhy do popředí a mohou být vyslyšeny. Takže můžeme následně učinit rozumovou volbu, nikoli pudovou.
Všimněte si, že slova reakce a kreace jsou stvořena ze stejných písmen, jen jinak poskládána. Stačí se jen zeptat sám sebe: Nechám se vést strachem, následovaným reakcí, anebo dám prostor možnosti, že by tu mohl být další příběh a já budu zvědavá a budu ho chtít vyslechnout – tedy si vyberu kreaci? Jednou z nejvyšších radostí lidskosti je totiž společné tvoření. Pokud něco funguje, je neuvěřitelně krásné a radostné být v tom spolu. Je to velká výzva, pokud chceme využít schopnosti a dovednosti každého z nás. A to je má práce – aktivovat příběhy, motivovat skrze příběhy, přimět ostatní k zamyšlení. Základní otázka pro mě zní – mohu vytvořit jiný příběh, který by posunul jednotlivce či skupiny jiným směrem?
Při jedné přednášce jste se nechala slyšet, že považujete nyní za svůj úkol změnit pohled lidí na uprchlickou krizi a vrátit do Evropy klid. Jak to chcete udělat?
Je důležité si uvědomit, že jsou to stejní lidé jako my. Minulý týden to byli lékaři, učitelé, inženýři a dnes se topí v moři a celé rodiny mrznou na útěku. Takže otázka zní: Chceme vidět uprchlíky jako zdrcující vlnu, která nás spláchne, anebo by to mohla být velmi elegantní redistribuce talentů na naší planetě? Můžeme si říct: Páni, přicházejí k nám opravdu talentovaní lidé, co kdybychom jim dali příležitost jejich talent uplatnit? Mohli by pomoci naší společnosti být ještě lepší než je teď?
Položila jsem otázku své kamarádce, která se věnuje výzkumu mozku a neuroefektivní psychologii: Když se staně nějaká katastrofa, jako je zemětřesení, tsunami a podobně, většina lidí se stane lepšími, mnohdy v sobě najdou to nejlepší, co v nich je. Protože v tento moment nás život nutí rozhodnout se, co je opravdu důležité. Když si vzpomenete na 9/11 v New Yorku nebo tsunami v Thajsku či zemětřesení na Haiti nebo v Nepálu, tehdy jsme viděli největší lidskost, to nejlepší z lidí. New York byl několik měsíců po teroristickém útoku velmi přátelským městem a pak, pomaličku, se vše vrátilo do starých kolejí. Co je tou silou, která nás přiměje vyzdvihnout to nejlepší, co v nás je a proč to pak ztratíme? A moje kamarádka odpověděla: „Nesmíš zapomínat na to, že jsme všichni savci a žijeme v komunitě. Pokud budeš pozorovat jakákoli zvířata, která žijí ve stádu či smečce, ve chvílích bezstarostnosti se rozptýlí a fungují více či méně jako jednotlivci. Když ale přijde hrozba, semknou se a nejmladší schovají do středu, aby je ochránili. A lidé se chovají stejně. Když nám hrozí nebezpečí, zapomeneme na naše odlišnosti či sváry a spojíme se." Zdá se, jako bychom potřebovali nějakou hrozbu, abychom se spojili. A přesně tak fungujeme v krizi. A protože se lidé odnepaměti navzájem zabíjejí, bojíme se sebe navzájem. Z toho plyne strach z cizince, z kohokoli neznámého. Děti ale tento pud sebezáchovy postrádají. A i to je náš příběh. Příběh ve kterém žijeme je ale zároveň příběhem, který žít budeme. Chceme tedy skutečně žít ve světě, kdy se budeme jeden druhého bát a stavět si stále vyšší ploty? Co kdyby si například Češi položili otázku: Kým chceme být v tomto světě? A co je náš největší dar, který můžeme dát zbytku lidstva? Co kdybychom ho zkusili objevit?
Jak se dá změnit například strach zakořeněný v národu po několik generací?
Máte na mysli Čechy? Moji přátelé mi vyprávěli příběhy z vaší historie, jak jste byli jako národ často pod něčí nadvládou. O Pražském jaru, komunistickém režimu, protektorátu i Rakousko-uherské říši. Říkala jsem si: Co bylo před tím vším? Odpověď jsem našla uprostřed Prahy, na Staroměstském náměstí. Skrývá ji váš orloj z 15. století. Kolem hodin jsou rozmístěné čtyři figuríny reprezentující to, čeho se čeští lidé ve středověku báli. Je tu smrt, která zvoní na zvon, nalevo pak ješitnost, vedle ní chamtivost a poslední z nich muž v turbanu, jenž znázorňuje obavy z cizích kultur a národů, které by mohli vaši zemi ovládnout. Váš příběh strachu ožívá každou hodinu přímo uprostřed hlavního města a je silně zakořeněný. Dobrá zpráva je, že žijeme v příběhu a to znamená, že ho můžeme měnit. Naše příběhy nás drží v zajetí, anebo nás osvobozují. Češi musejí nechat tento starý strach, starý příběh zemřít a najít na jeho místo nový, stejně silný.
| Mary Alice je „Story Activist". Specializuje se na využívání příběhů k pozitivní změně a podpoření kolektivní inteligence a kritického myšlení. Její práce demonstruje její přesvědčení, že naše příběhy jsou klíčem k odhalení našeho vědění, že naše moudrost se skrývá ve skupině a že svět je příliš krátký na to být uvězněn na nudné schůzce, v nerozvinuté fantazii nebo v neinspirativní konverzaci. Více než dvacet let pracuje s různými druhy skupin a společností. Pochází z USA, většinu života prožila na Novém Zélandu a po mnoha letech nomádství se nyní usadila v Dánsku. Více na getsoaring.com. |
