Medicínský kanibalismus v Evropě

Kanibalismus nebyl zdaleka jen součástí prehistorie rodu Homo či doménou kulturně zaostalých divochů žijících „v době kamenné“. Lidské tělo v podobě medicíny konzumovali i raně novověcí Evropané až do 18.století.

Medicínský kanibalismus v Evropě

„Jakub I. kanibalskou medicínu odmítal; Karel II. se na její přípravě sám podílel; a Karel I. se jí sám stal,“ píše ve svébytném „úvodu do Stuartovců“ historik medicíny Richard Sugg.Ve škole se o tom zřídkakdy dozvíme, podobně jako o skutečnosti, že Evropané raného novověku dobře přes 200 let participovali na kanibalismu ve smyslu užívání a výroby tzv. kanibalské medicíny.

„Ti praví kanibalové“ však pro nás byli a možná i budou „ti druzí“: primitivní, nazí a zvířečtí divoši.

Kuchař na Havaji

Psal se rok 1776, když mořeplavec James Cook vyplul na cestu, ze které nebylo návratu. V rámci hledání námořní cesty z Tichého oceánu do severního Atlantiku objevil Havaj, na níž zažil dovolenkovou pohodu, ale i násilnou smrt. Jak jej mohli domorodci nejprve přijmout s otevřenou náručí, aby jej za pár týdnů roztrhali na kusy?

Smrt kapitána Jamese Cooka. Johann Zoffany, 1795. © Wikimedia Commons.

Podle výkladu antropologa Marshalla Sahlinse sehrál Cook domorodcům boha Lona, jelikož nevědomě vplul do poněkud dramatické konstelace kosmologické hry Makahiki. Během tohoto rituálu, který trval 4 lunární měsíce, se ze svého nebeského vejminku navracel bůh plodnosti Lono, aby obnovil vegetační síly ostrovů. Hlavní bůh Ku, reprezentovaný místním králem, naopak odcházel na odpočinek, aby se po závěrečném obřadu zakončeném lidskou obětí ujal vlády na zbytek roku.

Cookovo pravosměrné obeplutí ostrova, zakotvení v zátoce Kealakekua, a nakonec i jeho odplutí se téměř dokonale krylo s celkovou dramaturgií ritu. Všechno by dokonce bylo v naprostém „kosmologickém pořádku“, kdyby se v bouři neporouchala loď Resolution a kapitán nemusel krátce na to znovu přistát na místě, z něhož vyplul. Tímto skutkem totiž obrátil domorodý svět na ruby, a na místo vřelého přijetí jej objal mrazivý chlad.

Vypukl chaos, James Cook byl zraněn nožem a posléze rozsápán domorodci. Jeho tělo bylo za účasti krále Kalaniopua slavnostně uvařeno, vybrané části snědeny a lebka byla uložena na posvátném místě chrámu boha Lona.

Syrové i vařené

Antropofágie – lidově řečeno lidožroutství – je v dějinách lidského rodu rozšířena mnohem více, nežli nám vkus či dobrý mrav vůbec dovolí připustit. Ještě méně známou a v důsledku přísných tabu přezíranou skutečností je, že v době, kdy do Evropy proudily zprávy o zvěrstvech kanibalů Nového světa, zažíval na starém kontinentu vzestup tzv. lékařský kanibalismus. Podle Richarda Sugga Evropané až do 18.století zužitkovali člověka „od hlavy až k patě“, protože se všeobecně věřilo v léčivé a magické účinky založené na principu „podobné se léčí podobným“.

Zvěrstva španělských conquistadorů v Novém světě.  © Wikimedia Commons

„Otázka tehdy nestála tak, zda by člověk měl jíst lidské maso, ale šlo o to, jaké,“ dodává Sugg. Měšťané, chudina, ale i králové jako byl Karel II. (1630–1685), který si dokonce vyráběl své „královy kapky“, si dopřávali meducínu v podobě prášku z rozdrcených lebek, mumio ze sušeného masa mumií či viselců, čerstvé placenty, masti z lidského tuku či „energy-drinky“ z lidské krve.

„Jeví se to jako čiré pokrytectví,“ říká medicínská antropoložka Beth A. Conklin, „lidé v té době věděli, že daná medicína byla vyrobena z lidských ostatků, ale jako kanibalistický čin to odmítali vnímat.“ Jednou z příčin, proč se Evropané cítili z morálního obliga, byla koloniální propaganda a z ní vyplývající definice kanibala, jímž byl „ten, kdo konzumuje některé části těla člověka, kterého předtím sám zabil.“

Frank Lestringant, odborník na historii kanibalismu Nového světa, je toho názoru, že naši předkové nahlíželi na antropofágii prostřednictvím lévi-straussovské optiky syrové vs. vařené. Jako „syrový“ byl nahlížen nízký, živočišný a nestvůrně přírodní kanibalismus primitivů, kdežto za kulturou upravený, kultivovaný, a tedy stravitelnější byl považován „kanibalismus medicínský“.

Vrchol samožerství

Uroboros představuje pradávný symbol hada či draka, který v kole stravujícího času požírá vlastní ocas. První známý exemplář byl nalezen v pohřebních textech ukrytých v Tutanchamově hrobce, přičemž starověký Egypt - společně s Mezopotámií, Řeckem, Římem a Čínou - patří ke kolébkám „lékařského kanibalismu“. Kromě něho a tradičního rozdělení na endo a exo kanibalismus, se však můžeme setkat s něčím, co se nazývá autokanibalismus.

Alžběta Báthoryová

Pojídání sebe sama může mít v důsledku i podobu mimovolního stravování odumřelých buněk na jazyku či neurotické okusování a konzumování nehtů. Skutečná autofágie však tyto meze překračuje, a to částečně jednáním volním (pití vlastní krve, placentofágie), ale především v případech donucení a tortury. Obé je připisováno třeba „Čachtické paní“, ale dobře zdokumentovaná je kauza Afroameričana Clauda Neala (1934), který byl na Floridě „usvědčen“ ze znásilnění a vraždy bílé dívky, následkem čehož byl mimo jiné donucen sníst vlastní uříznuté genitálie.

Přestože jsou podobné činy z hlediska normy klasifikovány jako patologické (či kriminální), spojitost sexuality s neubližujícím kousáním, jezením či ochutnáváním je přiznaná nejen ve spojení, že je „někdo k nakousnutí“. S gustem se zpívají i sprostonárodní písně typu: „Já bych tě láskou sněd´, má milá Emčo“ a tu a tam se z rádia ozve i hit Eltona Johna: Láska je kanibal.

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.