Moje jemenská dcera aneb Jak jsem si z Jemenu málem odvezl dvouleté dítě

Lukáš Synek vypráví o třech nevšedních setkáních, které zažil v horských vesnicích neklidného Jemenu. Dva veselé příběhy a jeden smutný ve zkratce nastíní charakter dnešních Jemenců.

Při své první návštěvě Jemenu jsem zavítal také do neobyčejně zajímavých pohoří Al-Mahwit, Bura a Haraz, abych nahlédl do tamního vesnického života. Jemenské hory byly a jsou totiž hustě osídlené díky příznivému klimatu (na rozdíl od horkých nížin) pro zemědělství, absenci malárie a dobré obraně před nájezdníky.

Náš člověk v Keni: Ostrov, odkud piráti unesli francouzskou turistku

Vesnice stojí často jako nedobytné pevnosti na hřebenech, nebo dokonce samotných vrcholcích hor. Cestoval jsem tehdy po Jemenu sám, nic jsem neměl organizované, nic předem zajištěné.

Bez průvodce, bez řidiče, využíval jsem veřejnou dopravu a naučil se základní arabskou konverzaci. O to zajímavější byla setkání s domorodci.

 

V zajetí mudžahedínů

Zatímco v blízkosti vesnic kolem mě neustále tančil hlasitý hlouček rozjívených dětí, nyní jsem byl konečně sám. Kochal jsem se vyhlídkou na siluetu městečka         At-Tawila, která vzdáleně připomíná naše Trosky. Zapadalo slunce a já po celodenním klopýtání po úzkých kamenitých stezkách mezi terasovitými políčky kávy, kátu, obilí či fazolí hledal místo na nocleh. Tentokrát jsem chtěl nepozorovaně přespat pod širákem někde mezi vesnicemi. Nikde nikdo, zalezl jsem tedy už za tmy do spacáku mezi balvany ve skupince akácií a chystal se usnout.

Nedaleko však začala slídit světla tří baterek. Brzy mě bohužel našla. Byli to tři vousatí chlapi vzhledu afghánských mudžahedínů. Neusmívali se, dokonce v souladu s praktikovaným, nicméně zakázaným, vesnickým zvykem, měl každý přes rameno kalašnikov, což mi na pocitu bezpečí moc nepřidalo.

Oni ale naznačovali, že nebezpečné je naopak spaní zde venku. Jejich „mluvčí“ ukazoval hlavní samopalu ke světlům žárovek na kraji vesnice. Tklivě přitom lamentoval excelentní arabštinou.

Naštěstí naučenou frázi „běž, nebo tě zastřelíme“ jsem v tom nerozpoznal. Nedalo se nic dělat, musel jsem se zas sbalit a jít s nimi. Zvažoval jsem různé scénáře mého dalšího osudu. Vybavovaly se mi zprávy o všech těch únosech cizinců, kterými Jemen neblaze proslul.

LUKÁŠ SYNEK: Jemenské pohoří Bura z mlhy zrozené II.

Uvedli mě do své kátovací místnosti nahoře v domě, přinesli čaj a chleba. Z mluvčího se vyklubal pan domácí Abdullah. Vysvětlil jsem mu, co jsem zač i svoji touhu jít spát. Svým kumpánům tedy pokynul k odchodu, ale sám zůstal. Prý mě bude hlídat. Usmlouval jsem alespoň zhasnutí žárovky. Abdullah si místo ní zapálil svíčku, položil svůj al-kalaš před sebe a otevřel Korán. Jsem pozván na nocleh, nebo unesen? Přemýšlím a stále si nejsem jistý.

Abdullah celou noc oka nezamhouřil, aby se vzácnému cizinci nic nestalo. Ráno chlapi přinesli snídani, ukázali mi cestu do At-Tawily a mírumilovně se se mnou rozloučili. Byli to dobří muslimové.

Káva pochází z Jemenu

Když jsem vstoupil do vesnice Rugáb v centru pohoří Bura, obklopil mě kruh zvědavých chlapů, starců a dětí. Z něj vystoupil dobře oblečený chlapík a oslovil mě oxfordskou angličtinou. To bylo to poslední, co bych tu čekal. Jmenoval se to Ali Šua, provozovatel veterinární lékárny, který se naučil bezvadně anglicky od britských veterinářů, kteří zde před lety vedli osvětovou misi. Domluvil mi nocleh u sousedů a pomohl mi naplánovat výlety po Buře.

LUKÁŠ SYNEK: Jemenské pohoří Bura z mlhy zrozené

Poslední večer jsem se ho zeptal: „Ali, rád bych koupil trochu místní kávy, ale v obchůdcích ji tu nikde nemají.“ Káva z Bury je totiž vyhlášená svoji kvalitou, její pěstování zde dokonce převažuje nad kátem, a představuje hlavní zdroj příjmů obyvatel Bury.

Každý si ji totiž suší a praží doma sám. Já to ale nějak zařídím,“ odpověděl.

Sedíce večer v kadibudce, slyším, jak do domu vstupuje nějaký chlapeček a dokola si přeříkává: „This is a gift from my father. This is a gift from my father.“ Po návratu do pokoje, kde se mezitím sešlo několik chlapů ze sousedství ke společné večeři s cizincem zjišťuji, že to byl Aliho malý synek. Podává mi kilový pytel sušených kávových bobů a se vší důstojností soustředěně pronáší: „This is a gift from my father.“ (To je dárek od mého otce.)

 

Děti, boží požehnání

Děti jsou pro muslimy v souladu s jejich vírou božím požehnáním. Jemenské rodiny mívají průměrně šest až sedm dětí. Plánované rodičovství je výsadou jen nemnoha vzdělaných. Otec rodiny v dobré víře zplodí mnoho dětí, aniž by však měl prostředky zajistit rodině důstojnou životní úroveň.

Ekonomika Jemenu je bídná, mimo jiné vinou omamného kátu, za nějž lidé vydávají podstatnou část svými příjmů a jehož žvýkání se věnují celé odpoledne. Řada mužů tudíž nakonec odchází za lepšími výdělky do okolních zemí. Posílají domů peníze a dvakrát třikrát do roka se vrací na návštěvu.

Na treku v pohoří Haraz jsem byl pozván do jednoho domu na čaj. Chlapi zde jako každé odpoledne kátovali. Otevřenými okny příjemně proudil čerstvý vzduch, který prý účinky kátu podporuje. Po seznámení a společenské konverzaci mi pan domácí posadil na klín svoji dvouletou dcerku, nejmladší z šesti děti.

Chlapec, který mě ten den provázel, přeložil: „Vezmi si ji k vám domů. Bude se tam mít lépe než tady.“ Bylo velmi těžké zdůvodnit mé odmítnutí, myslel to vážně…

NATIONAL GEOGRAPHIC doporučuje: Další příběhy a fotografie autora můžete zhlédnout živě na jeho projekci o jemenském ostrově Sokotra a hlavním městě Saná už v úterý 17. dubna od 19 h v pražské čajovně V Síti (www.ecajovna.cz)

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

REKLAMA

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.