Na Bramboře kolem světa: Po 55 000 km v sedle si naší planety vážíme mnohem víc
Kačka Kadlusová a Fanda Nykl jsou partneři, kteří se rozhodli vydat se vstříc svojí touze cestovat. Jejich třetím parťákem se stala Brambora neboli motorka BMW R1150GS, která s nimi projela už 11 zemí světa. A jejich jízda zatím nekončí, což potvrzuje i Katka v rozhovoru: "Naším cílem je městečko Ushuaia v Patagonii a po jedenácti měsících jsme teprve v polovině cesty."
Kdo přišel s plánem na společnou cestu kolem světa?
O cestování jsme oba snili od malička. Po zhruba dvou letech vztahu jsme se rozhodli, že začneme šetřit s tím, že v budoucnu buď peníze investujeme do bydlení, anebo je procestujeme. Po pěti letech od rozhodnutí jsme oba přišli o práci a museli si ujasnit, co dál. V tu chvíli jsem prohlásila, že vyrazím na cesty, a byla bych schopná vzít si batoh a začít hned ten den. Fanda, který na rozdíl ode mě není taková horká hlava, mě však zadržel a nadnesl, že to cítí úplně stejně, a že bychom mohli vyrazit na motorce. A já, protože jsem otevřená všemu, jsem kývla. Dalších šest měsíců zabraly přípravy a v květnu 2016 jsme vyjeli.
A proč zrovna na motorce, konkrétně na Bramboře?
Já jsem původně chtěla cestovat jako „backpacker" – stopovat, hikovat, jezdit vlakem… Jenže Fanda, který odjakživa miluje motorky, prohlásil, že je na nějaké chození pěšky moc líný a stopovat mu navíc přijde riskantní. Cestování na Bramboře navíc zaručuje maximální nezávislost a svobodu, protože tento typ motorky zvládá offroad, takže můžeme sjíždět cesty i necesty, jak se nám zamane. Navíc málo „žere", a tak se po světě pohybujeme celkem za hubičku (nehledě na to, že benzín byl na naší cestě prozatím všude levnější než u nás v Evropě). I veškeré ostatní náklady spojené s cestováním po silnici jsou u motorky levnější, než by tomu bylo u auta. Například v Mexiku platíme za dálnice poloviční cenu a při přepravě motorky přes oceán jsme platili za kilogramy. Takže ačkoli je Brambora hodně těžká, pořád váží méně než osobní automobil. Kromě finanční úspory nás na cestování na motorce hodně baví, že člověk všechno vnímá plně na 100 %. Když je venku chladno, nelze si pustit topení. Když prší, zmokneme. Když je vedro, potíme se. Cestu tak prožíváme všemi smysly.
Kačko, musela jste kvůli tomu zregulovat obsah zavazadla?
Jednoznačně. Na všechno holčičí bylo nutné rovnou zapomenout. Přednost dostalo vybavení na kempování, oblečení na celý rok do všech typů počasí, pak také nějaká fototechnika a nářadí. Na kosmetiku a pěkné šaty zkrátka už v kufrech nezbylo místo. Nebudu zastírat, že si občas po ryze ženských vymoženostech nezastesknu. Někdy bych si ráda obula boty na podpatku a nalíčila se. Na druhou stranu si říkám, že si všechno do sytosti vynahradím po příjezdu. Zážitky z cesty nelze vyvážit zlatem, natož pak make-upem.
Dostali jste se do situace, kdy vám Bramboru chtěl někdo ukrást?
Občas jsou lidé zvědaví, když vidí toho našeho mastodonta – chtějí se na Bramboru posadit nebo si na ni sáhnout. Jednou v Mongolsku se nám v noci kdosi dobýval do kufrů, naštěstí má Fanda hodně mělké spaní, takže se vzbudil a lupiče včas vyrušil. Musíme zaťukat, že jinak jsme žádný problém zatím neměli. Někdy stačí používat selský rozum a zbytečně neriskovat. Například v Mexiku jsme nikdy nenechali Bramboru přes noc stát na ulici a vždycky jsme si také našli ubytování s garáží nebo s hlídaným parkovištěm. Občas je to trochu omezující, na druhou stranu pak člověk spí mnohem klidněji.
Když přijedete do nové země, co chcete vidět?
Vzhledem k faktu, že cestujeme hodně low cost, záleží na konkrétním místě. V USA a v Kanadě nás nejvíc lákala příroda. Přestože jsou Spojené státy hodně drahou destinací, v tzv. National Forests se dá legálně kempovat zdarma. Za 80 USD si můžete pořídit speciální průkazku, se kterou vás pustí do všech národních parků. V Mexiku bohatém na historii nás zase nejvíc zajímaly památky (koloniální města, pyramidy), ale také místní lidé, příroda, a především výtečná kuchyně. Stejně tak tomu bylo v Rusku či Mongolsku. Jedno jsme se za těch několik měsíců cestování naučili – je potřeba se smířit s tím, že člověk zkrátka nemůže vidět a zažít všechno. Někdy nezbývá čas, jindy nejsou peníze. K nasátí ducha místa ale nepotřebujete zlatou kreditku. Ke štěstí někdy bohatě stačí zastavit se a popovídat si s místními anebo třeba jen chvíli tiše posedět u bublající říčky.
Na svém webu píšete o 11 zemích, které jste zatím projeli. Jak si je budete pamatovat?
Jedenáct zemí je opravdu hodně. V některých jsme byli jen velmi krátce. Rozhodně bych ale všem začínajícím cestovatelům dala jednu radu – nikdy neporovnávejte, a to ani ceny, kulturu, lidi, jídlo nebo odlišnosti. Dostane se tak zbytečně do nikdy nekončícího kolotoče přemýšlení o tom, kde bylo lépe anebo kde by potenciálně mohlo být lépe, namísto toho, abyste si plně vychutnali atmosféru daného místa se vším, co s sebou přináší. Na cestách jsme se také naučili, že kdykoli slyšíme větu: „tam nejezděte, tam není nic k vidění," na just se tam jedeme podívat. Všude je totiž něco k vidění. Může to být jen kratičký okamžik, něco vlastně velmi všedního, co však v konečném důsledku učiní váš den nevšedním. Stačí se jen umět správně dívat…
Co vám nejvíc pomáhá, když se dostanete do průšvihu?
Hodně záleží na problému. Asi nejčastěji řešíme trable s motorkou. Když se nám Brambora rozbije, Fanda většinou hned ví, kde vězí jádro pudla. Pokud ne, má hodně známých a kamarádů, kteří se kolem motorek motají, a jsou schopni a ochotni poskytnout nám dobrou radu. Navíc v době internetu existují nejrůznější fóra, kde se odpověď vždycky najde. Pokud řešíme otázky byrokracie, obracíme se nejprve na oficiální místa, případně žádáme o radu další cestovatele. Většina z nich ráda sdílí svoje zkušenosti.
Máte nějakou dobrou radu, jak zvládnout horké chvilky během delšího cestování ve dvou?
Odpovědí je asi respekt k tomu druhému – respektovat, že jsme každý jiný, máme jiné potřeby a jinak zvládáme různé situace. Také je dobré se nad některé věci povznést a nebrat je zase až tak vážně. Vždy je dobré se zamyslet a říct si – je tohle skutečně tak velký problém? Bude mě pálit ještě za pět, deset, padesát let? Ne? Tak nač ten stres. Ale hlavně bychom všem výrazně doporučili, aby si dříve, než se vydají na dlouhou a poměrně psychicky i fyzicky náročnou cestu, dali tu práci a poznali toho druhého. Především je ale důležité poznat sám sebe. Často totiž ony horké chvilky přicházejí ve chvíli, kdy člověk svou negativní reakcí překvapí sám sebe a neví, co si se sebou počít.
Změnilo vás jedenáct měsíců mimo domov?
Ani moc ne. Jen některé postoje a názory jsme si víc ukotvili. Například jsme vždycky smýšleli zeleně. Když jsme vyrazili za hranice a vidíme krásy světa, je nám naše planeta ještě méně lhostejná. To samé jsme si utvrdili i ve vztahu k lidem. Už před odjezdem jsme nedbali na rasu, barvu pleti nebo jazyk, kterým lidé mluví. A také jsme se přesvědčili, že lidé jsou vesměs všude stejní. Drtivá většina z nich se k vám chová mile a v případě nouze je ochotna pomoci. Ale také platí, že na blbce narazíte úplně všude. Jediné snad, v čem nás cesta skutečně změnila, je fakt, že jsme se stali závislí na cestování. Takže už dneska víme, že tohle je pouze začátek, a že podobných výprav nás v životě čeká ještě velká řada.
Je něco, po čem se vám z České republiky nejvíc stýská?
Bude to znít divně, ale moc toho není. Díky internetu jsme ve spojení s rodinou i s přáteli… Náš rodný kraj sice milujeme, ale na cestách si snažíme vědomě užívat přítomný okamžik a nemyslet na to, jak je asi u nás doma. Až zase budeme v Čechách, budeme si plně užívat domova se vším, co s sebou přináší. Pokud bychom ale přece jen měli něco vyzdvihnout, pak musíme přiznat, že se nám občas zasteskne po české kuchyni. Konkrétně po jídlech, které si na cestě nejsme schopni uvařit. O svíčkové či koprovce se nám občas i zdá.
|
WayAway - Na Bramboře kolem světa |
A kdy plánujete návrat domů?
Upřímně? My už jsme na plánování dočista zanevřeli. Původně jsme si řekli, že strávíme jeden rok na cestě a ujedeme zhruba 65 000 kilometrů v sedle. K dnešnímu dni už jsme téměř 11 měsíců na cestě a počet ujetých kilometrů přesahuje 55 000 - a to jsme teprve zhruba v polovině vytyčené trasy. Z těch čísel je evidentní, že naše plány vyšly vniveč, a že si výlet o nějaký ten pátek prodloužíme. Máme svůj cíl – městečko Ushuaia v Patagonii. Otázka je, jak a kdy se k němu dopracujeme. Jsou pouze dva důvody, proč bychom cestu přerušili, a tím je vážná nemoc jednoho z nás a nedostatek financí na účtu. Pokud ani jedno z toho nenastane, hodláme v cestě kolem světa pokračovat.
