Na focení zvířat nepotřebujete výbavu za statisíce, říká Petr Čunderlík

Petr Čunderlík (*1979) je český cestovatel a fotograf, který se zaměřuje zejména na fotografování divokých zvířat a přírody. Jeho fotografie získaly jak ocenění od časopisu National Geographic, tak v nejrůznějších diváckých anketách. Spolupracuje s prestižními časopisy a turistickými agenturami.

Na focení zvířat nepotřebujete výbavu za statisíce, říká Petr Čunderlík

Petr Čunderlík - foto Vít Hassan

Ve své biografii zmiňujete, že vaše kroky k fotografii nasměroval váš dědeček. Co konkrétně fotografoval?

Děda byl fotograf, který se zájmem fotografoval rodinu. Jednalo se převážně o černobílé fotografie. Fotografoval nás starou Flexaretou, což byl pro mne kouzelný stroj, protože děda koukal někam dolů a já nedokázal pochopit, jak nás může vidět – o existenci zrcátka jsem tehdy neměl ani tušení. Po fotografování se zavřel do své komory, kde z negativů vytvářel fotografie. Když jsem tam s ním potom stál a on do těch kádí lil různé látky a následně z toho vylézaly fotky, tak mi to přišlo, jako neuvěřitelná magie. Byl to jediný člověk v mé blízkosti, který kdy pracoval s fotoaparátem.


Co vás před deseti lety přivedlo do Afriky? Práce nebo fotografování?

Prožíval jsem složitější osobní období a potřeboval jsem si někde oddychnout. Tehdy mi nevyšla dovolená v Evropě, moc mě to mrzelo, přišel jsem do práce a řekl jsem si: "Chci někam jet!" Začal jsem něco hledat a najednou na mě vypadla Keňa. Řekl jsem si: "Proč prostě nejet do Keni?", odjel jsem tam na regulérní dovolenou, a tam jsem podlehl kráse Afriky. První den jsem vypadl z hotelu, šel mezi místní lidi, seznámil se se svým průvodcem, jel na své první safari a byl jsem z toho úplně unešený.

Vodní nádrž Nové Mlýny, ČR, únor 2011 - photo of the day 23.9.2011 National Geographic,  ve výběru Best of September 2011 National Geographic

Co konkrétně vás na Africe nejvíc fascinovalo?

Příroda a způsob života místních lidí. Jiná hodnota a důležitost vazeb mezi lidmi. Myslím si, že lidé z vyspělých zemí okolo sebe vybudovali infrastrukturu a ekonomiku, která funguje, a která umožňuje jednotlivci poměrně jednoduše přežívat, bez nutnosti pěstovat sociální vazby. Společenské a rodinné vazby zde prostě hrají rozdílnou roli a mají jinou důležitost než v Africe.

Zatímco u nás se nejenom z důvodů blahobytu mnohde vytrácí úcta a respekt právě mezi nejbližšími, v Africe jsou rodinné a společenské vazby mezi jednotlivými lidmi zásadní pro přežití. Tam lidé musí spolupracovat v rámci rodiny i širšího společenství přátel mnohem těsněji, protože jednotlivec má velmi malou šanci, aby obstál. Mě tam fascinovala těsnost těchto rodinných vztahů a zároveň samozřejmě příroda, protože jsem byl vždycky zaměřený na přírodu, a především na zvířata.

Veverky kapské, NP Etosha, Namibie, leden 2010

Kolik afrických zemí jste celkem navštívil a jaká vás nejvíc uchvátila?

Keňu, Jižní Afriku, Botswanu, Namibii, Zimbabwe, Svazijsko a Egypt. Nejvíc mě uchvátila Keňa, kam jsem se vracel opakovaně a plánuji se tam opět podívat. První návštěva Keni pro mě znamenala životní zlom. Ta země je natolik odlišná od naší, že jsem měl intenzivní potřebu o ní vyprávět. Pobytem v Africe jsem zároveň získal mnohem širší pohled na svět. Zjistil jsem, že mi pouze slova nestačí a proto jsem se vlastně poprvé v životě začal seriózně zabývat fotografií. Mrzí mě však, že jsem se k tomu dostal až poté, co děda odešel z tohoto světa, jelikož bych si ním hrozně rád býval promluvil o všem, na co jsem za ta léta přišel.

Z vlastních zkušeností vím, že k focení v afrických zemích musí člověk často žádat úřady o povolení a když ho nemá, tak se může snadno dostat do problémů. Setkal jste se v Africe kvůli focení někdy s problémy?

Já jsem lidi, nebo architekturu nikdy příliš intenzívně nefotil. Vždy mě bavilo fotit převážně zvířata a krajinu, takže jsem nikdy nemusel absolvovat nějaké složité povolování úřadů, protože k tomu co fotím, povolení většinou nepotřebuji. Snažím se vybírat si takové lokality, abych se musel s úřady stýkat co nejméně, ale stoprocentně se tomu vyhnout nelze. Lidi fotím spíš jen okrajově. Jsem ve vztahu k lidem docela ostýchavý fotograf, proto raději fotím zvířata. Zvířata jsou autentická, nemusím se jich ptát a když fotím lov, tak vím, že nedostanu přes držku, jako bych mohl dostat, kdybych fotil nějaký konflikt mezi lidmi. (smích) V přírodě prostě platí jiná pravidla, která mi vyhovují víc.

Mládě tuleně kuželozubého, ostrov Düne, Severní moře, prosinec 2012

Můžete mi popsat nejbizarnější historku, která vás v Africe potkala?

Je bizarní to, že jsem nějaký čas žil s Keňankou? Asi ne, co? (smích) Možná bylo bizarní to, že jsem v Ukundě učil místní šamanku karetní trik, který jsem celému obecenstvu nejdříve předvedl. Docela bizarní mimochodem také bylo, když jsme se dostali k jezeru Turkana na severu Keni a měli jsme možnost se potkat s Turkanama, což jsou z mého pohledu jedni z nejdivočejších obyvatel Keni, které jsem měl možnost poznat.

Jestli jste se ptal na to, zda jsme někdy museli žádat o povolení, tak tam jsme samozřejmě museli žádat o povolení vstupu do jejich vesnice. Ti lidé před námi utíkali, jelikož měli pocit, že jim foťák může ukrást duši, což je něco, co u některých Afričanů může fungovat. Tam ti lidé byli ze začátku trochu nepřátelští a chvílemi jsme měli pocit, že by mohlo dojít k nějakému konfliktu. Nakonec se to vyřešilo, krom jiného nám pomohli naši keňští průvodci…

Hroch obojživelný, řeka Zambezi, Zimbabwe, leden 2010

Vaším nejoblíbenějším tématem je focení zvířat, fotíte ale i krajiny a portréty. Existuje téma na které byste si netroufnul?

Jsem otýchavý ve focení situací a lidí na ulici. Obdivuji fotografy, kteří mají schopnost na ulici vyfotit zajímavé věci. Mně se ty fotky hrozně líbí, protože v sobě mají dynamiku, živelnost, živost… Já tuhle dynamiku hledám ve fotkách zvířat, kde necítím tolik ostychu je vyfotit třeba i v nějaké intimní situaci, například jsme měli možnost vidět leopardy, jak se páří… Takže, focení lidí a ulice je všeobecně něco, na co si příliš netroufám. Moc se mi to líbí a když to někdo umí, tak je to paráda.

Na co si při focení zvířat musíte dávat pozor. Co všechno jde pokazit?

Zrovna předevčírem jsem se o tom bavil s kamarádem a říkali jsme si, jak vlastně vznikají dobré fotografie. Co je potřeba pro to, abych udělal dobrou fotku zvířete. A ve finále jsme došli k tomu, že samotný "cvak" fotoaparátu a nastavení parametrů je opravdu až ta poslední věc, přičemž mnohem důležitější je jednoduše být připraven. K čemu vám je, když máte foťák v batohu a před vámi se odehrává situace, která trvá pár vteřin?

Za ta léta, co fotografuji, jsem si uvědomil, že jsem přišel o spoustu dobrých fotek prostě proto, že jsem nebyl dostatečně připravený. Neměl jsem foťák u ruky, byl v batohu, měl jsem nasazený špatný objektiv, byla plná karta atd. Například před 14 dny jsem byl na chatě na Sázavě. Večer jsem si na verandě nechal na stativu připravený fotoaparát s teleobjektivem pro strýčka příhodu, vzal kartu, na které byly fotky z toho dne, a vložil jí do počítače. Když jsem je překopíroval, tak jsem byl líný tu kartu vzít a dát jí zpět do fotoaparátu s tím, že to udělám ráno. Vstanu v 5 hodin, vykouknu z okna a vidím, že na zahradě sedí nějaký dravec a něco trhá.

Orangutan bornejský, Borneo, Indonésie, duben 2012

Říkal jsem si, jaké mám štěstí – zajímavá scéna, připravený foťák, měl jsem z toho fakt radost, sáhnul jsem po stativu, při pohledu skrz hledáček jsem instinktivně nastavil hodnoty a udělal asi dvanáct fotek. Poté jsem opatrně vyšel ven, abych zjistil, zda se půjde přiblížit. Udělal jsem dva kroky, ale on mě zmerčil a odletěl. Přitom jsem si říkal: "Nic se nestalo, mám to nafocené, jdu se na to zpětně podívat", a zjistil jsem, že jsem to "fotil" naprázdno…

Pro focení prostě všeobecně platí dodržovat ty nejzákladnější pravidla, tj. mít nabitou baterku, foťák u sebe a kartu ve fotoaparátu.. (smích) A samozřejmě, že je strašně důležitá příprava. Znát dotyčné zvíře, vědět kdy je nejvhodnější čas jej fotit, kde je šance ho vidět, pochopit jeho chování, jaká je jeho úniková vzdálenost, vybrat správné místo a krytí, atd…

Kolonie tučňáků patagonských, Jižní Georgie, březen 2013

Jak vám takový fotografický den začíná?

Pokud nejdu takříkajíc na šoulačku, i když i na to se připravuji, tak fotografický den začíná několik dní předem. Třeba si řeknu, že chci jít fotit nějakého opeřence. Teď jsem byl o víkendu na Slovensku a zahlédl jsem obyčejného ťuhýka, který tam létal v krásné lokalitě. Tak jsem si o něm nastudoval spoustu věcí, jaká je jeho úniková vzdálenost, čím se živí, jak se chová, jak se projevuje, atd. Někteří ptáci jsou schopní se vyplašit, když jste od nich 500 metrů, pak jsou tací, ke kterým můžete téměř přijít. Snažím se pochopit, jak moc se k tomu zvířeti mohu přiblížit, kde ho můžu očekávat a pak si také vybírám místo, orientuji se podle slunce, nejraději fotím brzy ráno nebo k večeru, kdy je nejhezčí světlo a také hodně řeším, jaké chci mít pozadí – to je pro mě velmi důležité.

Co všechno obnáší focení divokých zvířat v Africe?

V Africe není takový problém se k zvířatům dostat, ale je důležité si říct, kdy dotyčné zvíře půjdu fotit. Jestli chcete jít fotit lov lvů v poledne, tak prostě máte smůlu, jelikož lvi loví v noci, nebo nad ránem. Když půjdu fotit lvy, tak musím vědět, kde se pohybují, jak se chovají, jaké bude pozadí. O daném zvířeti se snažím nastudovat maximum informací. Například, jestli je potřeba být v krytu, nebo můžu být venku. Pokud nemám vyloženě štěstí na situaci, tak je mohu fotit teprve poté, co si co si zjistím výše uvedené informace. Pro mě je hrozně důležité nejenom vyfotit samotné zvíře, ale také ho vhodně zasadit do okolní krajiny. To znamená mít ho pěkně vyfocené v dobrém světle a na hezkém pozadí, aby to vytvářelo se zvířetem celek, nebo jej případně nerušilo.

Liška obecná, jezero Inari, Finsko, červenec 2011

Jak dlouho čekáte na svůj fotografický "úlovek"?

Je to v řádu hodin. Osobně ještě nejsem tolik trpělivý fotograf, jako někteří jiní, kteří mi vyprávějí příběhy o tom, že někde na zvíře čekali 3-4 dny. U mě je to v řádu hodin přímo na místě, nebo dnů, ale to v případě opakovaného chození na lokalitu s tím, že někdy odejdu s nepořízenou. Následně se tam vrátím, mám to štěstí a počkám si na vhodný záběr. Dost často jen přijdu a z povzdálí sleduji chování zvířete. Například pozoruji, jak se tuleni chovají na pláži, a chci vyfotit mladého tuleně, jak se protahuje, aby byl vidět jeho výraz. Dopředu si to nakoukám, pak se na scénu opakovaně vrátím a hledám konkrétní záběr, který chci, a buď mám štěstí, anebo ne.

Zaujala mě vaše fotka lišky s kořistí…

To je přesně to, o čem jsem mluvil před chvílí - být připraven. Fotku, na které mám vyfocenou lišku, která má v tlamě asi 8 rejsků, či myší, jsem vyfotil za severním polárním kruhem ve Finsku. Jedná se o naprosto úžasné místo na focení zvířat, jelikož je tam v létě 24 hodin světlo, ale příroda se přesto v „nočních hodinách“ chová tak, jako by byla tma. To znamená, že v noci vidíte, to co by normálně zůstalo pozorovatelům skryté, a protože se to nejzajímavější v živočišné říši děje právě v noci a nad ránem, tak je toto místo naprosto ideální na pozorování a focení. Ve dvě hodiny ráno jsme jeli pomalu v autě, jako na safari v Africe, pozorovali jsme stádo sobů, spatřili jsme losy a najednou jsem na silnici proti sobě zpozoroval lišku. Říkal jsem si: "Co to má v tlamě, to snad není možné!"

Drapnul jsem foťák, který jsem měl připravený, téměř zastavil auto, pustil volant a z okénka jsem ji trefil v okamžiku, kdy ještě vyšla na takový půlmetrový výběžek, stoupla si a na dvě vteřiny ukázala kořist. V podstatě se jednalo o náhodu, ale hrozně moc přikrmenou tím, že jsem byl připravený a vznikla z toho jedna z mých nejoblíbenějších fotek. Určitě k tomu dopomohl i fakt, že jsem ten večer nějaké lišky spatřil a říkal si, že třeba budu mít štěstí, vše si připravil a nikam nepospíchal.

Jaká netradiční historka vás potkala při focení zvířat?

Na Špicberkách mi na hlavu útočili rybáci. V Jižní Georgii mě při focení ohlodávali tučňáci patagonští a skamarádil jsem se s mládětem lachtana, které za mnou poté celý den chodilo. V Keni jsem fotil lvici, která byla za takovým plůtkem - neplůtkem z pletiva. Jednalo se o záchrannou stanici pro lvy. Tehdy jsem tam stál, byl jsem fascinovaný tou kočkou a fotil jí skrz pletivo. V hledáčku jsem jí viděl, jak běží, říkal jsem si: "To je super, běží ke mě, to je prostě paráda!", sledoval jsem jí skrz ten hledáček, který zkresluje vzdálenost, lvice ale najednou skočila do toho plůtku, kousek od mého obličeje. Já jsem se strašně lekl, pustil jsem kameru a spadl dozadu. Měl jsem obrovskou kliku, že tam ten plůtek vůbec byl a hlavně, že vydržel.

Další zážitek byl, když jsme byli s ženou na Borneu v pralese a fotili jsme orangutany. Průvodce nás varoval, že v okamžiku, kdy náhodou narazíme na samce, tak ať nikdy nestojíme mezi samcem a samicí. V momentě, kdyby náhodou vyběhnul samec, tak abychom mu ustoupili z cesty a nestáli mezi samcem a samicí, protože samec by nás mohl napadnout z důvodu, že mu bráníme v přímé cestě k samici.

Asi půl hodiny jsme fotili matku s mládětem. Náhle jsem v pralese uslyšel chrastot a najednou se vyřítil velký samec.To je stošedesátikilové zvíře a v té neprostupné džungli není vidět, dokud od vás není dva metry. Já jsem instinktivně ucukl a vidím ženu, která stále natáčí tu samici a absolutně nevnímá běžícího samce. V tu chvíli jsem měl strach, že jí něco udělá. Orangután kolem ní prolétl a ona ho při své fascinaci natáčením skoro nezaznamenala.

Průvodce zdrhnul, já jsem si lehnul na zem a stačil jsem jen křiknout na ženu, ale ta tam seděla a natáčela, jakoby se nic nestalo. Také si vzpomínám na to, že si žena v nočním šeru v Etoshe, spletla psa se šakalem… V přírodě prostě člověk občas zůstane fascinovaný natáčením, nebo focením, ale ne vždy to dopadne dobře. My jsme zatím měli štěstí, tak nám snad vydrží i nadále. Dáváme si pozor, ale občas jsme prostě příliš pohlcení nádherou okolo nás.

Nedávno jsem viděl fotku vašeho obličeje s pěknými škrábanci. Jak jste k nim přišel?

Když jsme byli se ženou v Thajsku, tak mi říkala, že na stromě viděla makaka. Já jsem jí odvětil, že tam k němu nechci jít, jelikož nemám opičáky, krom orangutanů a goril, moc v lásce, protože to jsou nevyzpytatelní hajzlíci. Když jsme se vraceli z procházky, tak ho žena uviděla znovu. Já jsem podlehl tomu okamžiku, přiblížil jsem se k němu a ona si s ním hrála. Jenže, opičák po mě najednou šáhnul, strhnul mi brýle a při té příležitosti mě drápnul do obličeje. Poté jsme ho chytli, nejdřív nechtěl, ale nakonec ty brýle pustil.

Co ho tak rozlítilo?

Já nevím. Jestli se ty brýle vůči němu nějak leskly, byla to zajímavá věc, kterou měl někdo na obličeji, nebo se viděl v odlesku…

Fotografie zvířat, které prezentujete na svém blogu a stránkách, jsou oříznuté, nebo jsou kompozičně stejné i v originále?

Není pravidlem, že je fotka zvířete z fotoaparátu i finálním produktem. Občas je potřeba záběr kompozičně upravit, protože zvířeti nemohu říct, aby se mi někam postavilo, takže mnohdy mohu pracovat jenom s tím, co vidím z konkrétního místa, bez možnosti to změnit. Fotografie ve finále upravuji kompozičně ve smyslu ořezu. Někdy se ke zvířeti nejsem schopný dostat tak blízko, nebo mám horší pozadí, takže je potřeba udělat větší ořez a s tím také na scéně počítám, a podle toho fotím.

Samozřejmě, že se snažím tomuto způsobu focení vyhýbat, jelikož to má vliv na kvalitu snímku a nemůžu plnohodnotně využít techniku. Někdy z takového focení vyjde pouze informační fotka, bez valné hodnoty. Vždy se spíš snažím dostat do pozice, kdy je finální fotka jen formálně zmenšená z velkého formátu.

Když zmiňujete blog, tak je také dobré říci, že to byla právě prezentace na blogu a reakce čtenářů, které mi ve fotografickém vývoji hodně pomohly a motivovaly mě se zlepšovat. Jít s kůží na trh a vyslechnout si kritiku je někdy nepříjemné, ale hrozně prospěšné. Když přijdou úspěchy a ocenění, tak víte, že něco děláte dobře – musíte to cítit především sám, ale zpětná vazba v podobě reakcí od čtenářů je neocenitelná.

Do jaké míry fotky upravujete v grafickém programu?

Snažím se, co nejméně. Hrozně mě to nebaví, je to pro mě doslova vopruz. Zároveň chápu, že je to nutnost, něco jako vyvolávání negativu. Když člověk fotí do RAWu, tak mu z toho vznikne takový poloprodukt a postprodukce je důležitá. Přímo na scéně se snažím minimalizovat situace, abych poté nemusel fotografie výrazněji upravovat ve fotoeditoru. Já je třeba oříznu, doostřím, upravím kontrast, či saturaci, ale víc úprav se nesnažím dělat. Fotografii vnímám jako zachycení reality, nesnažím se realitu měnit.

Pokud bych si chtěl pořídit stejné vybavení, jako máte vy, tak kolik bych měl minimálně investovat do fotoaparátů a objektivů?

To je složitá otázka. Lidé stráví strašná kvanta času a energie povídáním o technice, ale už mnohem méně se zajímají o to, jak něco dobře vyfotit. Chcete-li fotit zvířata, předpokládá se, že budete potřebovat hlavně teleobjektiv – čím světelnější, tím lepší. Samozřejmě, že můžete fotit zvířata i se širším objektivem, který je lacinější a při troše umu z toho vzejdou velmi netradiční záběry.

Z mého pohledu mohou být mnohem zajímavější fotky, při kterých si vyberete situace, ve kterých lze fotit zvířata širokým objektivem, než z teleobjektivu, kdy většinou máte zvíře a za ním rozmazané pozadí. Takové fotky jsem pořídil s tučňáky na Jižní Georgii, kdy mi doslova lezli do objektivu. Široký objektiv vám jako fotografovi dává mnohem větší možnosti zaznamenat okolí a ukázat zvíře v netradičním úhlu. Záleží na tom, jaký fotograf chcete být. Můžete mít kompletní techniku za pár tisíc, ale v některých situacích se teleobjektivu nevyhnete a ty začínají s cenou na nějakých 15-20 tisíc, až po statisíce korun.

Můžete prozradit, za kolik máte techniku vy?

Nejcennější položka v mém fotobatohu je samozřejmě dlouhý světelný teleobjektiv. Ten je za nějakých 270 tisíc. Zbytek jsou ostatní objektivy a těla, takže dejme tomu 500 tisíc. Ale začínal jsem s mnohem levnější technikou. Dlouhé roky jsem fotil se čtyřtstovkou za 30 tisíc korun, celá výbava měla hodnotu 40-50 tisíc a mám z toho fantastické fotky. Rozhodně to není o tom, že pokud chcete fotit zvířata, tak musíte mít výbavu za statisíce. Viděl jsem krásné fotky zvířat od kamarádů a jejich výbava je v řádech tisíců a desítek tisíc korun. Já jsem však už cítil jistá omezení a právě kvalitnější technika mi umožnila se dostat tam, kam jsem se dříve dostat nemohl.

Fotografování je váš koníček, nebo se jím živíte?

Je to převážně můj velký životní koníček. Poslední dobou z toho samozřejmě i něco je. Občas si ode mne někdo koupí fotku, někdy chce moji fotografii nějaký časopis, nebo agentura, spolupracuji s některými médii a aktuálně připravuji velkou autorskou výstavu. Tím, že je to můj koníček, jsem naprosto svobodný v tom, co fotím a kdy to fotím, což považuji za velkou výhodu. Snažím se také si rozšířit obzory, například minulý rok jsem dělal s Rudou Havlíkem a fotil natáčení filmu Zejtra napořád, což pro mě byla skvělá zkušenost a já za ni musím Rudovi poděkovat. Fotografování pro mě není hlavní zdroj financí, ze kterých bych žil, byť mi to samozřejmě nějakou část příjmů přináší.

Jaké jsou vaše plány a sny do budoucna?

Chtěl bych dělat dobré fotky. Čím déle fotím, tím víc jsem náročný a tudíž mnohdy nespokojený. Pořád cítím velké rezervy a možnost se posouvat dopředu. Mým cílem je zlepšovat se, jak po technické stránce focení, tak po znalostní stránce, toho, co člověk vlastně fotí. Focení mi přináší nejenom radost být v přírodě a udělat hezký snímek, ale zároveň přitom zvířata a přírodu studuji, a dozvídám se spoustu zajímavých informací. A to mi také přináší velkou část potěšení.

Na příští rok plánuji cestu do Afriky a teď na podzim jedu fotit do Kanady. Jeden pravděpodobně nesplnitelný sen mám - rád bych měl to štěstí vyfotit Sněžného leoparda, což je naprosto vzácné, unikátní, úžasné zvíře, které málokdo viděl a z toho mála lidí, kteří ho viděli, ho ještě málokdo vyfotil. Tam by mi snad stačila i rozmazaná fotka, jelikož je to naprosto unikátní a fascinující zvíře. Tak snad někdy v životě budu mít štěstí Sněžného leoparda alespoň vidět.

 Děkuji za rozhovor Vít Hassan

 

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.