Na ostří nože. Proč na sebe žirafy útočí?
Scénu z akčního filmu připomínají fotografie z africké Botswany, které ukazují, jak tvrdě dokážou mezi sebou bojovat na první pohled mírumilovné žirafy. Co nejvyšší ze všech zvířat vyprovokuje k poměřování sil?
Zatímco v zoologických zahradách ke střetům příliš nedochází, v přirozeném prostředí – volné přírodě – to není nic výjimečného. Žirafy žijí v otevřených stádech a nemají mezi sebou nikoho, kdo by se staral o směr pohybu celé skupiny. Dospělí samci se občas odtrhávají od stáda a potulují se o samotě. Připojí se k ostatním, když nastává čas páření, a v tu chvíli začíná jít do tuhého.
Žirafy mezi sebou nenavazují trvalé vztahy, výjimkou je blízká vazba mezi matkou a mládětem. Během námluv proto vyhrává dominantní samec. Mladí samci si kvůli tomu začnou jít doslova po krku. Boj pro ně představuje zkoušku síly a pevnosti. Jeden druhého se snaží pomocí úderů vyvést z rovnováhy. Nejčastěji k úderům používají hlavu, která je velmi tvrdá, a způsobí tak protivníkovi velkou ránu.
Pokud se rozhodnou pro úder krkem, švih je mnohem pomalejší, stejně tak jako následná rána, ale způsobí hlasitý zvuk. Jsou známé případy žiraf v bezvědomí se zlomenými čelistmi i hrdly. Protože žirafy nedokážou skákat, při jejich sledování se vám zdá, že jde o statickou bitvu, kdy jedna rána střídá druhou. Souboje přitom trvají i půl hodiny. Na konci dává vítěz – alfa samec – výrazně najevo svou dominanci. Poznáte ho podle vztyčené hlavy. Naopak poražený drží hlavu velmi nízko a má sklopené uši. Dominantní samec svoji výhru ještě podtrhne tím, že se svým poníženým sokem předstírá páření.