Na Zemi je až čtyřikrát více vody než ve všech oceánech dohromady

Nové důkazy na povídají, že na Zemi je až čtyřikrát více vody než ve všech jejích oceánech dohromady. Ta voda ovšem většinou není k pití a ze tří čtvrtin se ukrývá v hloubce 660 kilometrů pod povrchem.

Na Zemi je až čtyřikrát více vody než ve všech oceánech dohromady
Na Zemi je až čtyřikrát více vody než ve všech oceánech dohromady
Zdroj: archiv

Skupina amerických vědců objevila důkazy, že přechodová vrstva mezi svrchním a spodním pláštěm zemské kůry vytváří "obrovskou vodní nádrž". O svých zjištěních informují v novém čísle časopisu Science. 

"Myslím, že konečně máme před sebou důkazy o vodním cyklu na Zemi, které mohou vysvětlit existenci obrovského množství kapalné vody na povrchu naší obyvatelné planety," uvedl jeden ze spoluautorů studie, geofyzik Steve Jacobsen z Northwestern University při vyhlašování výzkum jeho týmu. "Vědci hledali tuto chybějící vodu v hlubinách desítky let."

Toto ohromné množství vody se ovšem nedá pít. Není to voda, která by vytvářela podzemní řeky, jezera a oceány nebo ledovce, nějakého Verneovského světa v hlubinách. Tato voda je vázána v nerostu.

Olivín je jako houba  

"Hmotnost 440 až 660 kilometrů horniny vytváří vysoký tlak s teplotami kolem 2000 stupňů Celsia. V takových podmínkách se molekuly vody štěpí za vzniku hydroxidových skupin (OH), které se váží do krystalické struktury minerálu," vysvětluje zpráva na webu univerzity.

"Olivín je jako houba, nasává vodu," říká Jacobsen. "Jeho krystalická struktura je něčím zvláštní a umožňuje přitáhnout a zadržet vodu."

Nová teorie však hledá vysvětlení i proto, proč se minerál a voda hromadí právě v této hloubce mezi svrchním a spodním pláštěm v zemské kůře. A také to nakolik se zde vázaná voda podílí na vodním cyklu, který zahrnuje i povrchovou masu vody.

Doplňuje se tak obraz Země jako dynamického systému, který je neustále v pohybu. Na vodním cyklu se tak podílejí významně i subdukční síly a tektonika zemských desek.

Dehydratace v hlubinách

Hromadění vody v přechodové vrstvě je pak dáno i tím, že hlouběji se voda ani ve formě navázané na olivín už nemůže dostat a "zaráží se" o vrstvu křemičitanu vápenato~titaničitého, který už žádnou vodu nedokáže pojmout. "Na hranici spodního pláště tak dochází k dehydrataci tavením," uvádí spoluautor studie Brandon Schmandt z University of New Mexico.

Jacobsen a Schmandt se svým týmem opírají hypotézu o měření, která provedli s pomocí 2000 seismometrů po celých Spojených státech. S jejich pomocí ověřovali existenci přechodové vrstvy. Nyní se pokusí ověřit tyto výsledky i v dalších oblastech světa. 

Související články