Pokud mě Brazílie naučila lépe vnímat jednotu v protikladech, Čína mě naučila nedělat nic.

Lekce z mindballu

Mindball je hra, při které sedí dva hráči naproti sobě a snaží se „silou myšlenek“ přetlačit železnou kuličku na stranu soupeře. Nevyhraje však ten z nich, který se bude usilovněji snažit mindball postrkovat. Kuličku totiž na speciálně upravené dráze posouvá vpřed elektrodami snímaná aktivita alfa a theta mozkových vln, příznačná pro stav hluboké relaxace.

Vítězství má tedy v kapse hráč, který se o něj bude nejméně snažit a zůstane vyrovnaný a klidný i ve chvílích, kdy jej začne soupeř „přetlačovat“. Protože i usilovná snaha o hluboké dýchání či zaujímání jógových ásan je v tomto případě kontraproduktivní. „Naše životy jsou jako jeden velký mindball,“ soudí Edward Slingerland, profesor asijských studií a znalec čínského myšlení. „Často se totiž chytneme do smyčky, ve které se o něco snažíme tak usilovně, že si sami bráníme v tom, aby se nám to povedlo.“

Tenis a umění wu- wej

Aktivitu mozkových vln hráče tenisu nesnímají čelenky s elektrodami jako v případě mindballu, přesto si dovolím tvrdit, že jde o podobné případy. Pokud před závorku vyčleníme tvrdý trénink, hráči se v probíhajícím zápase nejvíce daří ve chvílích, kdy je klidný, uvolněný, soustředěný na přítomný okamžik a vypadá, že nevyvíjí žádné úsilí a „nemá o hru zájem“. Tehdy čas teče jako javorový sirup, mysl se rozpustí do těla a míček s lehkostí tvrdě dopadá přesně tam, kam má.

Nevím, zda by se mnou v tomto souhlasila i čínská teniska Li Na, ale tato tenisová optika nám přinejmenším pomůže přiblížit „ taoistické umění“ wu – wej. Doslovně to lze přeložit jako „ne - činění“ , „ne – usilování“ případně „ne – zasahování“ silou. Rozhodně si však pod tím nemůžeme představit tupou netečnost, nečinnost či dokonce lenost. Ve skutečnosti jde o dynamický, ale nenucený stav, při kterém vědomá mysl téměř neinterferuje s nevědomým „myšlením těla“, člověk je optimálně aktivní a zároveň efektivní (opakem tohoto nečinění je snad české pachtění).

Kumšt spočívá v triku, jak do tohoto proudu vstoupit, „stát se říčkou“, a splynout s ním tak, jako se tělo oddá rytmu hudby ( ne náhodou se zde vybaví pojem flow , jehož autorem je psycholog Mihaly Csikszentmihalyi) .

Koučové charismatu

Charisma, alespoň v původním teologickém pojetí, představuje „dar z milosti“: balíček mimořádných schopností, silného osobního kouzla a přitažlivosti, který člověk „dostal od Boha“ (a tedy jej buď má, nebo nemá). Olivia Fox Cabane a ostatní „koučové charismatu“ jsou však přesvědčeni, že charisma je možné trénovat a naučit se jej jako hereckou roli.

V těchto kurzech se tedy nestuduje „charismatické panství“ Maxe Webera, ale specifický set soft – skills. Průřezově mezi ně patří vyvolávání dojmu moci, síly, sebedůvěry a autority, posilování emocionální sensitivity a důraz je rovněž kladen na prožitek přítomného okamžiku, osobnostní autenticitu a kongruenci. Poslední tři jmenované schopnosti souvisí s psychologickým uměním wu – wej , které si Číňané pod vlivem charismatického „Starého mistra“ Lao-c' osvojovali pro to, aby mohli s lehkostí atleta a vkusem umělce spontánně, přirozeně, harmonicky a volně proplouvat světem.

„Psycholog důvěry“ David DeSteno navíc tvrdí, že tato mocná triáda vyvolává u ostatních důvěru, protože je velmi obtížně falšovatelná. Mezery, trhliny a jiné diskrepance v nedokonalém „hereckém projevu“ jsou totiž lidé – alespoň podle výzkumů MIT - schopni odečíst z pouhých krakel v mikroexpresích obličeje v řádu milisekund (vzpomeňme na aspirační projevy neúspěšného kandidáta na prezidenta Jana Fischera ).

Ve smyslu wu – wej je tedy důvěryhodný ten, kdo „nic nehraje“, protože současnou společnost provází prudká devalvace důvěry a racionální kalkul zisků a ztrát. Otázkou však zůstává, zda –li je prastarý ideál wu wej – tedy jednota krásy, kouzla a nečinnosti - v tomto prostředí vůbec životaschopný.