Nejstarší vyobrazení dámského přirození pochází z doby před téměř 40 000 lety
Nový objev nejstaršího vyobrazení dámského přirození posouvá umělecké projevy člověka až na hranici 37 000 let př. n. l.
Skalní reliéf představuje jakýsi prehistorický časopis Playboy…
Když jsem byl malý, patřila kniha o Altamiře k mým nejoblíbenějším. Prehistorické kresby býků na stěnách španělské jeskyně na mě působily až magickou silou. Ostatně jejich funkcí bylo s největší pravděpodobností přivolat hojnost ulovené zvěře pomocí imitativní magie.
Tyto výtvarné projevy předchůdců Picassovy Tauromachie, jsou však v rámci „pradějin umění“ poměrně mladé (cca 15 000 př. n. l.). K nejstarším uměleckým projevům člověka donedávna patřil nález z roku 1994, kdy archeologové v jihofrancouzské jeskyni Chauvet objevili obrazy lvů a nosorožců, které posléze datovali do období 36 000 př. n. l.
To vše ale změnil žhavý „kunsthistorický objev“ v podobě grafických obrazců nalezených pod skalním převisem Abri Castanet, náležícího k nestarším osídlením člověka moderního typu v Evropě. Na jejich základě byl první doklad o lidském uměleckém projevu posunut až k možné hranici 37 000 př. n. l.
Playboy z kamene
Skalní stěna, nacházející se v údolí nad řekou Vézère, však kromě maleb a rytin zvířat skýtala i netušené překvapení. Bylo zde nalezeno výtvarné dílo, které vědci interpretovali jako vulvu, představující podle antropologa Randalla Whitea nejstarší grafické vyobrazení.
Vnější podoba dámského přirození byla zpracována v podobě skalního basreliéfu (tj. nízkého reliéfu; pozn. red.), který tak představuje jakýsi prehistorický časopis Playboy z kamene.
Na rozdíl od skrytých obrazů nalezených v nitru jeskyně Chauvet, se však v případě Abri Castanet jednalo o „umění veřejné“. Obrazy byly součástí venkovních prostor a míst, kde lidé aurignacké kultury společně jedli, spali, ale také se zdobili.
Archeolog Harold Dibble se domnívá, že jejich výtvarný styl jim pomáhal vyjadřovat identitu, podobně jako šaty v moderních společnostech. Neskrývavě erotické umění mladého paleolitu, včetně tzv. sošek Venuší, tak vyvolává vzrušující otázku, jakým způsobem umění zvyšovalo možnosti přežití a rozšíření populací moderního člověka. Jednou z možných odpovědí je schopnost symbolizace.
Jeskynní malby Laas Geel vypadají, jako by je někdo namaloval včera
Člověk a symbol
Člověk totiž podle sociologa Maxe Webera představuje bytost, jenž je „zavěšena v pavučině významů, které si sama utkala“. Na svět přicházíme za křiku svého i matky, bezbraní a nespecializovaní, a nadstandardně dlouhý čas věnujeme učení.
Teprve osvojená kultura, přenášená a sdílená téměř výhradně symboly, z nás dělá hotového člověka.
Podle antropologa Clifforda Geertze jsme doslova závislí na těchto negenetických řídících mechanismech, bez nichž bychom byli nefunkčními zrůdami a naše chování by připomínalo chaos „bezúčelných činů a výbušných emocí“.
Právě pomocí symbolů jsme schopni organizovat a sjednocovat svou zkušenost a „obraz světa“ v smysluplný řád. V tom tkví prapůvodní síla „umění“, která se dnes často vytrácí někde mezi snobskými vernisážemi a zdmi pokreslenými kosočtverci…
Úvodní foto: Michal Josephy (umění z pánských záchodků v Jeruzalémě)
