Nocleh u albánského zabijáka a po silnici smrti do Skadaru

V nejzapadlejším koutě severní Albánie můžete obdivovat překrásné scenérie albánských Alp, vyptávat se na tradiční krevní mstu i zažít velmi překvapivá setkání.

V kavárně ve městě Bajram Curri, což je takový činžákov v horách, si dávám obligátní espresso a navíc sklenku levného koňaku na rozloučenou s kamarádem i na kuráž k cestě do Valbonského údolí.

OBRAZEM: Křížencem lodi a autobusu ze Skadaru do nejzapadlejšího koutu Albánie

Zanedlouho už se mačkám s domorodci ve značně opotřebeném furgonu směřujícím po kamenité cestě do hor až do osady Valbona. Světlé skalní věže, tyčící se k nebi, svírají úzké údolí s křišťálově čistou řekou Valbonou. Vlivem letního vedra lesy nad námi na několika místech hoří a kouř vytváří nepříjemný opar. Později se údolí široce rozevírá.

Jižní hřeben svírající údolí a osadu Valbona. FOTO: Lukáš Synek

Profil ve tvaru U prozrazuje, že bylo kdysi modelováno ledovcem. Na rozdíl od rozpáleného podhůří je zde, ve výšce zhruba 900 m n. m., docela příjemně. S koncem léta se už také ve vyšších polohách vybarvují zdejší bukové lesy. Ve slunci pozdního odpoledne je celá tato horská scenérie naprosto úchvatná. Ocitám se v jednom z nejzapadlejších koutů Albánie i celé Evropy, na pomezí s Černou Horou a Kosovem.

Potopený zámek pod Istanbulem: Obrovská vodní nádrž vypadá jako chrám

Stejně jako legendární cestovatel ibn Battuta jen nerad jezdím stejnou cestou dvakrát, tudíž jsem se rozhodl pokračovat dál po místní stezce přes ostré sedlo do vesnice Theth (výsl. jako v angličtině, nezněle) v sousedním údolí k jiné cestě zpět do civilizace (viz úvodní fotografie). Po hodině chůze téměř vyschlým, širokým říčním korytem přicházím do osady jménem Rrogam. Některé domy a stodoly jsou evidentně opuštěně a chátrají, jiné jsou naopak pěkně opravené. Tak nějak si představuji i osídlení rakouských Alp ovšem před sto lety.

 

Nocleh u albánského zabijáka

Za osadou stezka šplhá bukovým pralesem strmě vzhůru. Stále žádný plácek na stan, a to už se začíná šeřit. Nečekaně přicházím na miniaturní mýtinku, dokonce s potokem, ovšem obydlenou. Cestu mi zastupuje divočinou ošlehaný chlap, který zde, jak se ukazuje, buduje občerstvení pro turisty. „Kam jdeš, kámo?“ ptá se mě americkou angličtinou, což mě šokuje ještě víc než přítomnost plácku i chlapa samotného. „Nechceš tady u mě přespat? Bude tma,“ pokračuje. Hlavou se mi prohnala vzpomínka na tři mladé české horaly, kteří právě někde zde v roce 2001 beze stopy zmizeli. Po zralé úvaze nakonec zůstávám. Tma na krku, a kdyby chtěl, stejně by mě našel. Dostávám horkou vodu nejen na polévku, ale dokonce i na mytí (což jsem při stanování v horách ještě nezažil). Krásná polní koupelna se nachází mezi skalkami u potoka, kde jinak teče jen ledový vodopádek.

Ilegálně do USA

Pjeter Gjelaj, který mi při ohni vyprávěl svůj životní příběh. FOTO: Lukáš Synek

Albánec se jmenuje Pjeter Gjelaj a celý večer mi ve světle plápolajícího ohně vypráví svůj fascinující životní příběh: Protože v Albánii nebyla, a dodnes není, pořádná práce, utekl s bratrem před deseti lety na falešné pasy od mafiánů přes Itálii do Bruselu, kde si oba našli dočasnou práci – načerno samozřejmě. Ostatně jak legální, tak ilegální prací v zahraničí živí své rodiny značná část Albánců.

Lukáš Synek: Fantazijní krajina Sokotry. Údolím Dirhur na nejvyšší horu zapomenutého ostrova

Když mafiánům opakovaně reklamovali, že si zaplatili transport až do USA, našel jednou svého bratra v bezvědomí, v kaluži krve, s hasákem v hlavě. Lékaři ho zázrakem zachránili, ale trvalo půl roku, než se naučil znovu chodit, mluvit, číst a psát. Pjeter neváhal, zakoupil větší pistoli (jednu už měl) a podle pravidel albánské krevní msty se snažil mafiány najít a zabít. Po darebácích se však slehla zem, dodnes na ně číhá. Navíc byl po útoku pochopitelně vyšetřován policií a následně vyhoštěn z EU. Napodruhé se přes rozbouřené Jaderské moře, Itálii a Dominikánskou republiku dostal do Mexika a odtud s pomocí lstivých převaděčů do USA. Na texaské straně hranice byl okamžitě zatčen, získal však status uprchlíka a později i pracovní povolení…

A tak popíjím čaj z dobromysle s milým, ale odhodlaným „zabijákem“. Jeho ustaraná tvář prozrazuje, že si svůj příběh nevymyslel.

I když jsem se ve světě naučil spoustu řemesel, tady mě nikdo třeba na stavbě nezaměstná, lidi si všechno patlají sami, nejsou peníze,“ stěžuje si na současnou situaci. Začal tedy budovat toto občerstvení jakožto svoji výdělečnou činnost na příští letní sezony, protože Albánie se pro turisty stává stále populárnější. Až tedy narazíte v lese nad Rrogam na „Simoni Kafe“, pozdravujte Pjetera ode mě.

V kamenných věžích se muži ukrývali před mstou

Kamenná věž (tzv. kulla) ve vesnici Theth, kde se muži ukrývali před krevní mstou. FOTO: Lukáš Synek

Dopoledne bez problémů překonávám sedlo ve výšce 1815 m n. m., odkud se nabízejí velkolepé výhledy do obou údolí, i na nejvyšší horu albánských Alp – Jezerce (2694 m n. m.). Sbíhám tisíc výškových metrů povětšinou krásným bukovým lesem do roztáhlé vesnice Theth ve stejnojmenném údolí.

Exkluzivně pro NG: Hranice římské říše dělily dva světy. Dnes z ní najdeme jenom ruiny

Na zahradě jedné místní rodiny prolézám parádní třípatrovou kullu – rodinnou kamennou věž, kde se mužští příslušníci rodiny stižené krevní mstou schovávali často i mnoho let před svými pronásledovateli ze znepřátelené rodiny. Naštěstí v posledních letech institut krevní msty ustupuje, poněvadž se smírčím stařešinům více daří rovnat křivdy dohodou, vykoupením, manželským sňatkem či dalšími nekrvavými způsoby. Koloběh krevní msty se tak po své nešťastné „renesanci“ po rozpadu komunistického režimu opět začíná zvolna zastavovat.

Silnicí smrti ke Skadarskému jezeru

V poklidu čekám pod majestátní lípou u kostela s malebným hřbitůvkem (Theth je křesťanské, nikoliv muslimské) na odpolední minibus do Skadaru. Jeden odjíždí ráno, druhý kolem 14 hodin. Lidé se srdečně loučí a objímají svými rodinami. Proč tak dojatě? Ještě netuším, že pojedeme po skutečné „silnici smrti“ – kam se hrabe ta v Bolívii! Představte si trek ve strmých horách s převýšením tisíc metrů nahoru a ještě více dolů, a takový trek by vybagrovali v cestu pro off-roady širokou na jedno auto, po které ovšem jede přecpaný a přetížený normální Ford Transit. A občas i jiné auto v protisměru.

Naprostá šílenost! Příšerné serpentiny místo svodidel občas lemují náhrobky. Stařík vedle mě se u každého křižuje. Bezpečnostní pásy – věc neznámá. A popravdě… zbytečná. Každá nehoda by tady totiž byla fatální. Celé čtyři hodiny sedím bez možnosti se opřít na pytli bylin, protože jsem neměl předem „zabookovanou“ sedačku. Zadek mám sevřený a myslím na svou rodinu. Po tříhodinovém úmorném překonávání hřebene začíná na dně cílového údolí asfalt. Poslední hodina do Skadaru už je tedy ve znamení naprosté euforie z přežití. Nikoliv teroristy, ale dopravní nehody považuji za největší nebezpečí pro cestovatele!

Úvodní foto (kostelík ve vesnici Theth): Lukáš Synek

 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

 

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

REKLAMA

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.