Podle názoru expertů je nuda nedílnou součástí moderního života. Nemusí to platit do písmene, ale pokud se náhodou právě nudíte, můžete si o ní něco přečíst…

Trochu nudné historie

Lidé nepochybně zažívali „nudu“ i předtím, nežli se v roce 1762 poprvé objevila jako heslo ve slovníku Francouzské akademie.

Kořeny nudy, jako specifického emočního stavu, však můžeme objevit již ve středověku. V raně křesťanské tradici představovala acedia „duchovní apatii“, která byla později sloučena s leností, a stala se jedním ze sedmi hlavních hříchů. Acedia se jako „polední démon“ snášela o poledních zejména na osaměle žijící mnichy, u kterých mohla po čase vyvolat i stavy malomyslnosti.

Tento stav nám přibližuje kupříkladu Evagrius z Pontu: „Při četbě lenivý mnich vydatně a hojně zívá, jak mocně ho přemáhá sen, mne si oči, protahuje údy, oči odvrací od knihy a civí na zeď. Pak se opět trošku zadívá do knihy a civí na zeď…, marně se snaží pochopit smysl slov. Má výhrady vůči písmu i proti výpravnosti knihy, nakonec ji sklapne, vsune pod hlavu a usne spánkem nepříliš hlubokým, neboť jeho duši záhy probouzí hlad – a ten nutno utišit.“

V průběhu renesance se „nuda“ vtělila do melancholie, která však rovněž bývala spojována s moudrostí a studiem věd, a neměla doslovnou podobu novodobé deprese (původní francouzský výraz pro nudu, ennui, byl významem také bližší tristesse a melancholii). Do jazyka anglicky mluvících zemí se nuda prosazuje postupně. Jako podstatné jméno se poprvé objevuje v roce 1864, ale již předtím byla používána k popisu nálad a afektů. Stavy blízké nudě ostatně zažíval i Charles Dickens při spisování novely Ponurý dům (1852), kterou zároveň mnoho čtenářů „unudil k smrti“.

Z rytmu vyhození

Ta pravá nuda, jak ji známe dnes, však vstoupila do našich životů teprve s příchodem modernity. Podle psychologa Johna Eastwooda ji můžeme vnímat jako nepříjemný emoční stav, ve kterém se člověk nemůže chytit smysluplné aktivity, přestože by tolik chtěl. Zároveň mu přijde nemožné soustředit se na probíhající dění, což bývá doprovázeno letargií střídanou s neklidem a často zkratkovitými řešeními, jak se nelibého stavu zbavit.

Dle většiny „nudologů“ se nuda začala objevovat ve chvílích, kdy lidé začali mít více volného a nevyplněného času z důvodu vypřažení z práce. „Předmoderní život byl těžký, ale ne nudný,“ domnívá se antropolog Peter Stromberg. „To samé však nemůžeme říci o 20. a 21. století, kdy se naopak nuda stává neodlučitelným společníkem života.“

Spolu s vzestupem individualismu a růstem konzumní společnost, se tak „zahálčivá třída“ více orientovala na sebe sama, počínaje zvýšenou péčí o zevnějšek, konče pozorováním a sledováním módních stylů, trendů či pikantních historek ze života „celebrit“. Podle sociologů Dennise Brissetta a Roberta P. Snowa se k nám nuda dostavuje ve třech okamžicích. Ten první nastává ve chvíli, kdy nás opakující se stejnost života a moderní obsese rychlostí „vyhodí ze sedla“ společenského rytmu a my se nemáme „čeho chytit“. Ten druhý je vyvolán tím, že blahobytnost a pohodlnost moderního bytí vede k tomu, že lidé raději přihlížejí a pasivně „konzumují svět očima“, namísto toho, aby byli schopni či ochotni sami něco tvořit. A konečně k třetímu zdroji nudy patří dle autorů to, že v moderním světě ubývá zdrojů nejistot, a tím se stává známým, opakujícím se a nepřekvapivým.

Kudy z nudy?

„Věř mi, můj život je vyplněn nudou (plictiseala).Už dlouho nemám do ničeho chuť,“ vypráví nezaměstnaný Alec antropologovi Bruce O’Neillovi na bukurešťském nádraží Gara de Nord.

Podobně jako mnoho ostatních přišel Alec v důsledcích hospodářské krize o práci, a jinou nemůže najít. V tomto případě se nuda na forbíně moderního života objevuje rovněž s dostatkem volného času – s tím rozdílem, že tento vznikl nedobrovolným uvolněním z pracovní činnosti a je navíc podtržený neutěšenou ekonomickou situací. Tímto způsobem může vzniknout specifický časoprostor, který není jak vyplnit a v němž není čím se zaměstnat.

„Pokaždé, když se ráno probudím, nemám šajnu, co mám dělat a kam jít,“ popisuje Alec svou každodenní zkušenost. „Rozhlédnu se, a pak se pomalu vydám tam, kde se moje oči déle zastaví; beztak je jedno. Nebo si najdu nějakej park, sednu si na lavičku, kde sedím celej den a čtu si noviny. Je to asi ta nejnudnější věc, co člověk může dělat, ale jakoby to nemělo východisko. Někdy si říkáš, že bys z tohohle světa nejradši odešel…“

Vedle nudou pohlcených nezaměstnaných, však zároveň existuje rozšiřující se okruh těch, kteří tráví produktivní čas na facebooku, místo aby si našli smysluplnější zaměstnání. „Lidé se často chápou toho prvního, co mají po ruce, aby nudu nějakým způsobem přebili či vyplnili. Dnes to nejčastěji bývají smartphony a tablety,“ domnívá se psycholog John Eastman. „Problém nastává v tom, že podle našich výzkumů jsou s nudou spojeny výpadky pozornosti. Můj osobní názor je ten, že lidé zažívají a budou zažívat více nudy proto, že jsme dennodenně bombardováni novými a rádoby vzrušujícími stimuly. Ty nemohou být stále intenzivnější, zábavnější a pravidelnější. A tak se stále více objevují proluky, v nichž máme pocit, že se propadáme do stále větší nudy, kterou však paradoxně utěšujeme stejným způsobem.