O čem přemýšlí rostliny? Podle biologa jsou inteligentní a dokážou i komunikovat
Výzkum izraelského biologa by mohl úplně změnit pohled, jakým vnímáme rostliny.
Rostliny vidí, slyší a cítí…
„Lidé a rostliny mají mnohem víc společného, než si myslíme,“ tvrdí ve své nové knize Daniel Chamovitz, izraelský biolog a ředitel Manna Center for Plant Biosciences na univerzitě v Tel Avivu. Rostliny podle něj vidí, cítí a reagují. Čím se tedy vlastně liší od zvířat?
Chamovitz se začal o inteligenci rostlin zajímat, když ještě jako student řešil otázky spojené s fotosyntézou. Už řadu let se ví, že rostlinám slouží nejen jako zdroj energie, ale také jako signál, který mění, jak rychle rostliny rostou. Právě tehdy narazil na skupinu genů, jež jsou pro rostliny unikátní a ovlivňují jejich citlivost na světlo. Až jako dospělý výzkumník však na stejné geny narazil také u člověka. A to ho vedlo k otázce – co tam dělají?
Odpověď pak už našel snadno: rostliny se podle jeho výzkumů od zvířat neliší zdaleka tolik, jak nás dosavadní vědecké poznání světa informuje. Chamovitz ve své nové knize What a plant knows nachází mezi zvířaty, lidmi a rostlinami spoustu podobných znaků. Lidé zapomínají, že rostliny jsou komplexní organismy, které žijí vlastními životy a musí také řešit problémy světa kolem sebe. Problém je ve vnímání rostlin spíše jako věcí – biolog to dokládá na příkladu plastových vánočních stromků nebo umělých růží, které už vlastně ani nerozlišujeme od těch opravdových.
To hlavní, čím se rostliny od lidí liší, je jejich neschopnost pohybovat se. Z toho vychází všechno ostatní: nemohou před nebezpečím uprchnout, nemohou se přesunout ke zdroji živin, který je od nich jen několik metrů. Nemohou se ukrýt před horkem ani vedrem a když se potřebují pářit, nezbývá jim nic jiného než čekat… A přestože se tyto vlastnosti zdají zcela nevhodné pro to, aby vůbec existovaly, rostliny se zabydlely na většině povrchu Země a nevypadá to, že by je živočichové v dohledné době vyhladili.
Co si povídají rajčata?
Rostliny si totiž vyvinuly důmyslné vlastnosti, díky nimž jsou schopné přizpůsobit se dynamickým změnám, které se dějí v jejich okolí. A od toho si rostliny vyvinuly velmi citlivé smysly. Chamovitz vysvětluje, že rostliny slyší, vidí i cítí. Vnímání vůní je vlastně jen zachytávání chemikálií ve vzduchu a pak vyhodnocování toho, do jaké kategorie tyto látky patří. I to vědec ukazuje na známém příkladu: když dáte do tašky zralé a nezralé ovoce, tak to nezralé dozraje výrazně rychleji, než kdyby bylo samotné.
Je to tím, že zralé ovoce uvolňuje feromon – nezralé ho cítí a reaguje na to tím, že samo začne rychle zrát. V přírodě se díky tomu synchronizuje doba zrání plodů; když jsou hotové všechny ve stejnou dobu, je větší šance, že alespoň některé přežijí útoky zvířat. Jiným příkladem je kokotice, popínavá parazitická rostlina, která nevyužívá fotosyntézu. Zato umí ze vzduchu zachycovat i drobné množství chemikálií, které vydávají jiné rostliny. Kokotice dokáže podle vůně rozeznávat různé druhy rostlin; během jednoho pokusu vědci dokázali, že upřednostňuje vůni rajčat. A pak, že jsou rostliny hloupé…
Co se týká sluchu, každý si asi vzpomene na klasickou českou pohádku Pyšná princezna, kde zpět pomůže květině vykvést. Tak jednoduché to samozřejmě v přírodě není, ale rostliny opravdu vnímají zvukové vlnění. A to přesto, že to evolučně úplně nepotřebují – u zvířat zvuk varuje před blížícím se predátorem. A tomu by rostlina stejně neutekla… Přesto nové studie Monicy Gaglianové naznačuje, že rostliny zvuk vnímají. Možná se ještě jednou ukáže, že se jim opravdu lépe daří v místnostech, kde hraje hudba. M.j. tento rozšířený poznatek zatím nebyl žádnou vědeckou studií doložen.
Jazyk rostlin?
Podle Chamovitze i dalších biologů není sporu, že spolu rostliny komunikují – tedy vyměňují si informace. Je už několika studiemi doložené, že dokonce spolupracují. Například javor, je-li napaden hmyzem, vyšle do vzduchu feromon. Ten ve vedlejších nich spustí reakci, která začne vyrábět obranné látky, jež hmyz odeženou. Tohle už zní podezřele jako altruismus!
Tomuto pojmu se však Chamovitz brání, nejsou pro to zatím důkazy. Podle vědce je spíš pravděpodobné, že jedna větev takto varuje jinou větev – jde tedy o pomoc v rámci jednoho organismu. O tom, že si stromy pomáhají navzájem, se podařilo získat důkaz až v nedávné minulosti. Jedna studie dokázala, že stromy ohrožené suchem si toto varování vyměňují pomoci signálů kořeny. Vědci to ví díky tomu, že když byly rostliny vedle sebe, ale v oddělených květináčích, se informace nepřenášely.
Paměť jako řepa
Co je překvapivé, je fakt, že rostliny mají i něco jako paměť, dokonce několik druhů paměti – stejně jako lidé. Chamovitz u rostlin rozlišuje paměť krátkodobou, imunitní a generační. V knize to opět dokládá na konkrétním případě. Masožravá květina mucholapka podivná loví hmyz tak, že ho lapí do rafinované pasti. Aby past spustila, musí se hmyz dotknout dvou vláken. Když je podrážděné jen jedno, tak se nic neděje, masožravka se jen připraví scvaknout „čelisti“. Ale květina si informaci o podráždění vlákna pamatuje jen asi 20 sekund, pak ji zapomene.
Že rostliny sdílejí paměť napříč generacemi zase ukazuje fakt, že některé rostliny lépe reagují na stres, který zažily jejich předchozí generace. Zatímco krátkodobá paměť mucholapky funguje na principu elektrických impulzů, dlouhodobější druhy vzpomínek jsou genetické. Změny se zapisují do DNA, a tím se vzpomínky přenášejí na další generace.
Otázku, co by se stalo, kdyby se rostliny mohly pohybovat, si položil John Wyndham v knize Den trifidů. Podívejte se na ukázku z filmu televize BBC, který podle ní vznikl:
Myslí rostliny?
Na otázku položenou v titulku článku odpovídá biolog jednoznačně: „Nemyslím si to.“ Rostliny nemají neurony, takže nemohou myslet způsobem, jaký známe. Přesto ukazují pozoruhodnou míru komunikace, a to jak mezi sebou navzájem, tak i v rámci jednotlivé rostliny.
FOTO: ISIFA
