Obětí z Hirošimy a Nagasaki je mnohem víc, než se zdá. Otázky, které bolí dodnes

Publicista a historik Tomáš Sniegoň se vypravil do Japonska, aby se vydal po stopách neviditelných obětí atomových výbuchů z konce 2.světové války. Narazil na hradbu mlčení, neboť některé rány se nezacelily ani po 67 letech.

Obětí z Hirošimy a Nagasaki je mnohem víc, než se zdá. Otázky, které bolí dodnes

Mezi oběťmi atomových výbuchů v Hirošimě a Nagasaki bylo až 22 tisíc nuceně nasazených Korejců.

Mnoho, možná většina z turistů, kteří každoročně přijíždějí do Hirošimy a Nagasaki, sem jezdí proto, aby se dozvěděli, jak to tu asi vypadalo v době svržení prvních dvou atomových bomb v historii lidstva v srpnu roku 1945.

Otázky, které si kladu

Na místní muzea lze však pohlížet i z jiného úhlu: co říká prezentace tehdejších událostí o současné japonské společnosti? A jaké si mají brát domácí i zahraniční návštěvníci podle představ dnešních tvůrců a správců muzejních expozic z historie poučení?

Protože se jako historik věnuji právě problému potřeby a používání historie v moderních společnostech, do obou japonských měst jsem se vypravil právě proto, abych tamní muzea nikoli jen viděl, ale zároveň i studoval.

Pachatelé a oběti

Navenek se zdá, že diskuse o svržení obou jaderných bomb jsou jen otázkou dvou zemí, jichž se dotýkají nejvíc: Japonska a Spojených států. Za druhé světové války bylo Japonsko pachatelem a Spojené státy obětí. Hirošima a Nagasaki tuto perspektivu obrátily; oběti byly naopak japonské a z USA se stal, především v japonských očích, pachatel.

Jenomže komplikace pokračovaly dál. Díky okupaci Japonska, která trvala do začátku 50. let, měly USA na výklad jaderného bombardování monopol, zatímco nářkům postižených Japonců se mezinárodního sluchu nedostalo. Oficiální výklady nebyly v té době zpochybněny ani v samotných USA. Svět měl mít prostě zato, že americké bomby sice zmařily, ale zároveň i zachránily spoustu lidských životů. Kdyby byly USA musely vyhrát válku cestou pozemní ofenzívy a nikoli bombami ze vzduchu, mrtvých by prý bývalo ještě mnohem víc.

Až kniha politiloga a ekonoma Gara Alperovitze Atomová diplomacie oficiální americká tvrzení v polovině 60. let efektivně zpochybnila a diskuse o nutnosti jaderných bomb a vině za jejich svržení pak už nikdy nebyla stejná jako dřív. Většina historiků se dnes shoduje na tom, že USA mohly v Japonsku vyhrát i bez bomb a bez obrovských ztrát na lidských životech. Výhodou historiků ovšem je, že nikdy nemuseli nést faktickou odpovědnost za to, aby vyhráli válku.

 Oběti obětí

Kromě toho, jak se americké interpretace o Japoncích a japonské o Američanech odrážejí v dnešní Hirošimě a Nagasaki, mne však zajímala ještě jedna poměrně velká skupina někdejších obětí a vývoj vzpomínek na její tragický osud po druhé světové válce. Byli to v Japonsku násilím držení a na nucené práce nasazení Korejci, jichž sice 6. srpna 1945 v Hirošimě a o dva tři později v Nagasaki nebylo zabito tolik jako Japonců, ale jichž zároveň nebylo tak málo, aby měli být celkem zapomenuti. Oficiální údaje jich udávají až 22 000. Byli obětí jak japonského válečného zacházení, tak i amerického jaderného bombardování. Jinými slovy byli oběťmi pachatelů i obětí.

 

Proto se do japonských muzeí Korejci dlouho nedostali. Nepříjemně připomínali japonskou vinu za to, co Hirošimě a Nagasaki předcházelo. Postupně však začali být v expozicích zmiňováni – dnes se o nich v jihojaponském Nagasaki, odkud je do Koreje o něco blíž, dozvíte ve srovnání s Hirošimou trochu víc. A skromný korejský památník se nakonec objevil i v hirošimském parku Míru, který je pro celý svět mementem atomového věku.

Nevítaný zájem

O tom, že otázka nuceně nasazených a bombami zabitých Korejců (a spolu s nimi také Číňanů) je pro Japonce stále horkým bramborem neboli – diplomaticky řečeno – velmi citlivým problémem, jsem se velmi zvláštním způsobem přesvědčil na vlastní kůži.

Před cestou do Japonska jsem získal příslib rozhovoru s ředitelem muzea v Hirošimě. Jen pár dnů před odletem jsem byl písemně požádán, abych panu řediteli zaslal své otázky. Oběcně jsme byli domluveni na rozhovor o historii a práci muzea. Nic zlého netušíc jsem tedy na seznam dotazů připsal i problém paměti korejských obětí. Odpoveď, která přišla krátce nato, byla smutně jednoznačná.

Poděkovali mi za upřímnost, s jakou jsem své dotazy specifikoval. V celém muzeu, které je symbolem nejen japonské, ale i globální paměti, však prý bohužel po dobu mé návštěvy nebude k dispozici ani jediný tlumočník, který by mohl panu řediteli tlumočit z japonštiny do angličtiny, a on sám prý anglicky dostatečně dobře neumí. A kdyby jen to – po celou dobu mého pobytu prý na mě bohužel nebude mít čas ani jediný z kurátorů a kvalifikovaných muzejních zaměstnanců.

Do Japonska jsem pak sice odjížděl částečně zklamán, ale na druhé straně o důležitý poznatek bohatší.

Úvodní FOTO: Tomáš Sniegoň (Park a památník v Hirošimě)

 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

REKLAMA

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.