OBRAZEM: Fantasmagorické stavby britského básníka v džungli

Sir Edward James opustil rodnou Anglii a přestěhoval se do Mexika někdy v polovině dvacátého století. Prales poblíž vesničky Xilitla ho zaujal natolik, že se rozhodl zůstat. A splnil si svůj sen. Postavil v pralese fantazijní stavby, které berou dech.

Zdroj: archiv

 Architektura uprostřed džungle

Hluboko v mexické džungli, poblíž vesničky Xilitla, v oblasti obydlené indiánskými kmenem Huasteků a Otomí se nachází unikátní jev. Las Pozas – seskupení architektonických struktur postavených v kopci divokého a neustále přerůstajícího subtropického pralesa, je fantasmagorické dílo excentrického aristokrata Edwarda Jamese, který toto místo po druhé světové válce objevil a později se tam částečně i usadil.

Přítelem Salvadora Dalího

Edward James pocházel z britské zámožné rodiny; jeho láska k umění se však neslučovala s představami jeho bohatých příbuzných. Ti od něj očekávali, že se bude podle tradice rodu věnovat něčemu vážnějšímu – v ideálním případě by měl vstoupit do politiky. Edwardovy zájmy ale směřovaly úplně jinam: k surrealismu, malbě a poezii. Například mladý Salvador Dalí byl jeho blízký přítel, a James se dokonce na jistou dobu stal jeho hlavním sponzorem a sběratelem.

 

Mexiko se mu stalo domovem

Po několika osobních neúspěších v oblasti lásky, se James vypravil na cestu po Mexiku, hlavně kvůli vzácným druhům divokých orchidejí, které ho fascinovaly a o kterých věděl, že je v Mexiku najde.

Zanedlouho ale objevil bohem zapomenuté městečko Xilitlu a zakotvil zde. Skoupil pozemky a ke konci 40. let 20. století vlastnil přes 300 000 čtverečních metrů subtropického pralesa. Svoji parcelu pojmenoval Las Pozas, podle devíti malých jezírek, které tam tvoří kaskáda vodopádů.

Původní záměr při koupi pozemku byl najít místo pro jeho sbírku vzácných mexických orchidejí, kterým se vášnivě věnoval a měl jich nakonec kolem 20 000. Ale jednu zimu mu mráz všechny orchideje zničil…

Opravdový Ráj na zemi

Rozhodl se tedy vybudovat něco trvanlivějšího a nezničitelného. Ve své surrealistické představivosti se rozhodl vytvořit v Las Pozas, Ráj na zemi. James byl frustrovaný a nedoceněný umělec. Ve své rodné byl Anglii příliš bohatý na to, aby byl světem umění brán vážně; ten většinou sestával z chudých umělců bojujících o přežití a mladý ambiciozní aristokrat jim nebyl jako soupeř tak úplně po chuti.

 
V Xilitle měl James naprostou kreativní volnost a současně dost peněz na to, aby dal své fantazii, silně ovlivněné surrealismem, volný průběh. Najmul si místní sílu, což byli většinou potomci indiánských kmenů Otomí a Huasteka, a se svým mexickým společníkem Plutarkem, který podporoval většinu Jamesových bláznivých nápadů, se dali do práce.
 

Bezúčelná krása z betonu

James, umělec, jenž nezvládal ani sám sebe, začal plánovat struktury, které neměly žádný účel, byly to pouze výplody jeho bujné fantazie. Stavělo se z betonu… co už může být víc surrealistické, než stavět v krásné divoké panenské přírodě stavby z tak moderního a brutálního materiálu?

Formy na beton sestavovali ze dřeva a některé prý obsahovaly až několik set kousků dřevěných latěk, aby výsledné tvary vyšly přesně takové, jak si je James představoval. Schody vedoucí nikam, vysoké sloupy, pilíře, platformy a klenby, které se prolínají do vysokého kopce mezi divokou tropickou faunou. Některé struktury jsou namalované typicky mexickými ostrými a veselými barvami. Většinou jsou ale ponechány v šedém betonu s kterým si příroda časem poradila sama. Dnes jsou obalené mechem a vlhkost se postarala o to, že už ani nevydají jako z betonu, nýbrž jako ze starého tvrdého dřeva, které se podřídilo přírodě.

Brána jako do světa Pána prstenů

Vstoupit hlavní bránou do tohoto světa je jako vstoupit do pohádky nebo scény z Pána prstenů. Těžký tropický vzduch, křik tropického ptactva, hejna motýlů a bujná vegetace mne okamžitě přenesla do světa, o kterém jsem si myslela, že existuje pouze v představivosti. Ale zdejší svět je doopravdický a dost velký na to, aby se do něj člověk ponořil a na několik hodin zapomněl na každodenní všednost.

Já jsem Edwarda Jamese nikdy nepoznala osobně, zemřel krátce před tím, než jsem jeho fantasmagorický svět objevila. Zemřel i jeho věrný společník, Plutarco. Plutarkovy děti Jamesův památník zdědily, ale už bez finančních příspěvků od velkého mecenáše. Udržovat tento surrealistický ráj, tento monument divoké fantazie svého tvůrce, znamená nepřetržitý a neúprosný boj s bujnou vegetací tropického pralesa.

Říká se, že James byl inspirován velkolepými stavbami dávných mexických civilizací, které zanikly, aby byly po stoletích opět objeveny, zarostlé a zavalené. Jestlipak se to stane i s dílem tohoto nadšeného a jedinečného umělce?

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

 

Související články