OBRAZEM: Inuité rodí v minus dvaceti. Nejbližší porodnice je čtyři hodiny. Letadlem
Fotografka Líba Taylor se tentokrát vydala mezi kanadské Inuity. A pozorovala je u velmi intimní činnosti – u příchodu nového člověka na svět.
Mínus dvacet? Pro Inuity příjemné léto.
Po téměř čtyřhodinové cestě vrtulovým letadlem z Montrealu přistáváme v malém inuitském městečku Puvirnituq v Nunaviku. Pilot oznamuje, že teplota je minus dvacet; a pohled z letadla na zamrzlý Hudsonův záliv a bílé okolí to potvrzuje.
Ještě že jsem s sebou vláčela přes tropické Peru a Trinidad, kde moje cesta začala, ten kufr teplých věcí – filcové kozačky s barevným vyšíváním, které mi místní Inuitky velmi záviděly, prošívanou bundu, tlusté prošívané kalhoty, které by se hodily spíš za polární kruh, svetry všech tlouštěk a do všech teplot…
Letištní budova se ukázala jako malá budka na bílém poli, ke které se okamžitě sjížděli Inuité na traktůrcích. Jen tak v bundě, u krku rozhalení a na hlavě nic.
Inu, pro Inuity je minus dvacet takové opožděné léto, v listopadu přece ještě není žádná zima.
Sámoška jak z komunistických časů
Nacpala jsem se do traktůrku a nechala se odvézt do hotelu. Byla to úplně moderní budova na nožičkách, krásně vytopená, a na udržení tepla v minus padesáti stupních, které jsou tam prý přes zimu úplně běžné, byla vyzbrojena několika vrstvami okenních skel.
Řekla jsem si, že k popříjezdové pohodě by se hodilo pivo. Hotelová restaurace byla zavřená, a tak jsem zkusila místní sámošku. A hned jsem se cítila jak doma, zpátky v komunistických dobách. Jako první mi padly do oka zelené bundy, přesně toho druhu, jaké u nás fasovali zaměstnanci JZD. Pak se objevily boty, opět to samé.
Tím skončila modní přehlídka a na řadu přišlo jídlo. Doufala jsem, že si koupím kousek sobola nebo kus tuňáka, ale marně jsem je v sámošce hledala… nic než konzervy a hotovky na ohřátí jsem nenašla…
Teď zpátky k těm kozačkám… ve frontě mě Inuitky z mých starých, krásných kozaček z výprodeje ve Francii málem zuly. Asi jim připomínaly jejich tradiční, z opravdové kůže, s vyšíváním a podomácku vypracované, které v dobách tradičního života vyráběly po večerech ve svých iglú. Teď si akorát tak můžou koupit ty jezeďácké v sámošce.
Cíl: porodní báby v akci
Ale já jsem pořád hledala to pivo… Nenašla, a tak jsem se zeptala. Ten výraz údivu nad mou blbou otázkou byl k nezapomenutí. Otázka musela být tak hloupá, že si ani nezasloužila odpověď. Později jsem se dozvěděla, že prodej alkoholu je v inuitských osadách přísně zakazán; asi proto, aby se aby nevyšvihli na přední místo v žebříčku světových alkoholiků.
Ale já jsem k nim přijela fotit porodní báby v akci a ne nakupovat v sámošce. Cesta do místní nemocnice vedla zasněženou silnicí mezi domky na nožičkách. Před nemocnicí si hrály děti a vevnitř rodily Inuitky.
Inuitské ženy normálně rodí doma, za asistence tradičních porodních bab, pokud se ovšem nepředvídá nějaký problém, to jsou pak převezeny do nemocnice v Puvirnituqu, někdy na hony vzdálené od svého bydliště. Manžely si ale mohou vzít s sebou.
V horších případech jsou i dopravené letadlem do nejbližší super vybavené porodnice v Montrealu, vzdáleného ty už zmíněné čtyři hodiny letu pomalým vrtulovým letadlem.
Zdá se, že Inuitky jsou celkem zdravé a radši rodí doma, v kruhu rodiny, protože porodní oddělení nemocnice téměř zelo prázdnotou.
Ale najednou se jedna objevila, v doprovodu celé široké rodiny. Jen a jen to vyklopit. Sestřička ji udělala poslední předporodní prohlídku, mladá si pak šla ještě naposledy ven zakouřit, a už za chvílku se narodil malý Inuit.
Inuitská miminka ne a ne otevřít oči
Na tuto událost byla rodina z pokoje vypakována, ale jen se ozval křik novorozence, hned byly všechny příbuzné zpátky. Zatímco porodní asistentky se staraly o novou matku, rodina převzala novorozeně a hned ho bujaře přivítala do rodiny. Během krátké chvilky bylo vše jak má být a novopečená matka si potřebovala odskočit na další cigáro. To se jí díky poporodnímu vysílení úplně nepovedlo, tak ji odvezli na vozíčku.
A když všichni nakonec odešli, šťastni z nového přírustku do rodiny, vzala si konečne sama své dítě do náruče a kochala se. Otázka, která mi dlouho vrtala hlavou, byla, zda inuitská miminka někdy otevřou oči – v porodnici to určitě žádné z těch, které já jsem viděla, neudělalo.
Po pár dnech se novorozeňata vypravují zpátky domů. Pevně se svážou do povijanu a pak se jednoduše strčej do kapucy, čelem vpřed, tak aby viděla, kdyby se jim už konečně podařilo ty oči otevřít.
