OBRAZEM: Křížencem lodi a autobusu ze Skadaru do nejzapadlejšího koutu Albánie

Už jste někdy jeli autobusem naroubovaným na loď? Tento zřejmě světový unikát, který operuje v severní Albánii, představuje skvělou dopravu do vyhlášeného údolí řeky Valbony v Albánských Alpách.

OBRAZEM: Křížencem lodi a autobusu ze Skadaru do nejzapadlejšího koutu Albánie

Skadar býval centrem západního Balkánu

V úmorném odpoledním vedru bloumáme v moderním centru Skadaru (alb. Škodra) ležícím nedaleko stejnojmenného jezera. V podstatě nic zde nepřipomíná někdejší slávu jednoho z nejstarších měst v Evropě vůbec, které v historii bývalo centrem obchodu a vzdělanosti pro značnou část Balkánu. Kruhové objezdy se sochami národních hrdinů, pár výškových budov, tři velkokapacitní hotely, široké ulice lemované typickými činžáky vyzdobenými satelitními talíři a sušícím se prádlem – většina z toho pochází z dob komunismu.

 

Dominanty centra představují církevní stavby: obrovská mešita Abú Bakra (obr. níže vlevo), františkánská katedrála a překrásný pravoslavný kostel Narození Ježíše Krista (obr. níže vpravo). Jak je v Albánii dobrým zvykem – mešita hned naproti kostelu. Přitom neslavně proslulý albánský diktátor Enver Hodža ve snaze vytvořit (mimo jiné) ateistický stát nechal zničit naprostou většinu církevních staveb, islámských i křesťanských, bez rozdílu. Přestože mešita Abú Bakra připomíná ty staré osmanské, byla vybudována právě až po pádu komunismu v 90. letech.

 

 

 

 

 

 

 

 

Mezi těmito svatostánky najdeme ulici s opravenou starší zástavbou nízkých městských domků. Je to místní pěší zóna zvaná Šeši, srdce nočního života Skadaru, se snad největší koncentrací kaváren v Albánii, která je ovšem i normálně značně vysoká. Cizinec se nemůže zbavit dojmu, že Albánci jen pijí espresso a nepracují. Ostatně na území Albánie by nebyl daleko od pravdy – pracují totiž obvykle jako gastarbajtři ve vyspělých evropských zemích a domů se vracejí na dovolenou. Naopak najít pizzerii, nebo dokonce restauraci, kde vaří i něco jiného než kávu, bývá docela problém. Na další starou zástavbu, tentokrát neopravenou, a tudíž s nesrovnatelně silnějším kouzlem, narážíme za hotelem Rozafa. Orezlé balkóny, dřevěné okenice, zajímavé portály a před domy staré i nové mercedesy – hned mě napadá „albánská Havana“.

 

 

 

 

 

 

 

Na jižním předměstí, na skalnatém vršku nad soutokem řeky Drin s Bojanou se zdvihá hrad Rozafa, který pravděpodobně založili již ve 3. století před Kristem Ilyrové. Je symbolem Skadaru, výletním místem i perfektní vyhlídkou na město, hory, Skadarské jezero i obě řeky.

 

 

 

 

 

Shlížíme na nový silniční most přes Bojanu, přes nějž se dnes směřuje doprava do Ulčinj v Černé Hoře. Na jeho začátku je i ukazatel „Praha 1468 km“. Naopak původní starý most slouží dnes už jen pro pěší, pro cyklisty a pro rybáře. Nic netušíce jsme ho předtím spokojeně přešli… a ocitli se v pravém cikánském lágru (na obrázku níže v pozadí).

 

Autobusem přivařeným k lodi

Jistě jste stokrát slyšeli o Albánii v souvislosti s tradiční krevní mstou, se šíleným komunistickým diktátorem Enverem Hodžou, se 700 000 albánskými bunkry, s bídnou ekonomikou za komunismu i po něm. Ale slyšeli jste o albánském loďobusu?

I když Skadar ještě spí, my už vyjíždíme ranním furgonem (alb. výraz pro minibus) z určitého rohu v centru, abychom stihli ve vesnici Koman loď na sever k městu Bajram Curri v albánských Alpách. Po necelých dvou hodinách kodrcání po krkolomné cestě proti proudu Drinu, podél přehrady Vau i Dejes, konečně projíždíme úzkým tunelem hrubě vysekaným ve skále na hráz navazující Komanské přehrady. Od šálku espressa ve zdejší visuté kavárně brzy vidíme připlouvat jakéhosi „albánského kentaura“ – napůl autobus, napůl loď! Jmenuje se Dragobia – podle vesnice ve Valbonském údolí. Na svých cestách už jsem jel lecčíms, ale takovýmhle hybridem opravdu ne.

 

 

 

 

 

 

 

 

Lidé se celkem poklidně vyměňují. Opíráme své batohy vedle pytlů a tašek domorodců na přídi o logo SETRA (značka německých autobusů) a zabíráme místa uvnitř. Autobusová kabina je senzační: původní vybavení, včetně rozdrbaných sedaček, okýnek, záclonek,  volantu i pedálů, jen dveře jsou jiné. V přístavku na zádi se navíc nachází epesní toaleta, kterou tato Setra S110 ze 70. let jistě nemívala. Obdivuji poctivý svár, jímž svářeč autobus a loď navždy spojil, dokud je koroze nerozdělí. Starší řidič v klidu pokuřuje za širokým volantem. Na lodi je dobrá nálada.

 

 

 

 

 

 
Kdykoliv za jízdy můžeme z kabiny autobusu vyskočit a projít se po palubě. Kolem se neustále mění fascinující scenérie hlubokého kaňonu. Zatímco dole u Skadaru Drin zvolna meandruje, zde musely být před výstavbou přehrad jistě dramatické peřeje. Loďobus několikrát staví na vskutku odlehlých místech, aby vysadil jednotlivce. Dojímá mě asi osmdesátiletý stařeček, který vystupuje i s objemným „nákupním“ pytlem na skále pod prudkým srázem. Prý bydlí sám kdesi nahoře, asi hodinu cesty odtud.

 

 

 

 

 

 

 

 

Jak dlouho přežije lodní autobus?

Celá kaskáda přehrad postavených na Drinu, největší albánské řece, v 80. letech se stala důležitým zdrojem
elektrické energie pro celou Albánii a navíc i šikovnou a levnou dopravní spojnicí nejsevernějšího regionu Bajram Curri se Skadarem a Tiranou. Po šílených horských silnicích to totiž trvalo mnohem déle, o bezpečnosti nemluvě. Donedávna zde operoval i velký trajekt převážející auta. Ten se však v roce 2011 rozbil, a protože byla zároveň otevřena nová velkolepá dálnice mezi Kosovem a Tiranou, své opravy se podle místních zřejmě již nedočká. Lidé ze severního regionu Bajram Curri se dnes dostanou do Tirany pohodlně po dálnici za zhruba pět hodin, byť se zajížďkou přes Kosovo. Pro cestující do Skadaru má však lodní doprava po Drinu stále smysl.

V poledne, po třech hodinách jízdy či plavby, přistává loďobus ve svém domovském přístavu kousek pod Fierze.

V zemi kozorožců uvidíte švýcarský Grand Canyon a spoustu zvířat. Léto v Alpách je nejkrásnější

Po další půlhodince strávené v navazujícím furgonu už popíjíme na náměstí střediskového městečka Bajram Curri obligátní espresso jako ostatně všichni Albánci, vždy a všude. A teď už se jen nějak dopravit do nedalekého nádherného údolí řeky Valbony, nejzapadlejšího koutu Albánie.

 

 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

 

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

REKLAMA

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.