OBRAZEM: Za Ježíšem do plechové boudy. S pastorkou, hudbou a transem na závěr

Vydejte se s námi na mši, ale ne na ledasjakou.

Někdo zavřel dveře, odpolední světlo proniká dovnitř jen několika škvírami. Rytmus bubnování se pomalu zrychluje. Jednoduché mantry jsou odříkávány dokola a dokola. Teplo a dusno začínají být neúnosné, ve vzduchu je cítit pot.

Šamani jsou mistry extáze. Návštívili jsme jejich obřad. EXKLUZIVNĚ PRO NG

První účastníci upadají do transu, nemohou popadnout dech a padají na zem. Přichází pastorka a údery biblí do hrudníku je pomalu probírá zpět. Tohle jsme si jen stěží dovedli představit, když jsme si předchozí den na předměstí Nairobi domlouvali návštěvu místní mše.

Tak trochu jiný kostel 

V neděli ráno přijíždíme do čtvrti Kayole, jedné z chudých okrajových čtvrtí. Naši přátelé nás vedou bahnitými ulicemi až ke konstrukci z vlnitého plechu, přilepené na jednu ze zděných bytovek. Teprve po chvíli rozeznávám na přední stěně nasprejovaný nápis „PEFA CHURCH“, zkratku pro Pentecostal Evangelism Followship of Africa, tedy tzv. pentekostalistické (nebo také letniční) hnutí, které je odnoží evangelikálního křesťanství. Tato církev klade důraz na přímou osobní zkušenost s Bohem prostřednictvím křtu Duchem Svatým tak, jak ji ukazuje biblický záznam dne Letnic. Do Keni ji přivezli evropští misionáři na počátku 20. století, ovšem stejně tak jako ostatní křesťanské denominace se částečně smíchala s tradiční africkou kulturou.

S rozpaky pomalu vstupujeme dovnitř. Mše již začala, asi třicetičlenné osazenstvo pozorně sedí na plastových židlích a poslouchá pastorku předčítající z bible. Lidé nás vítají přátelskými úsměvy, jedna ze sester se iniciativně zvedá a tlumočí do angličtiny. Čtení bible se střídá se zpěvem. Místní se umějí pěkně odvázat a chvílemi to vypadá jako na pořádné vesnické zábavě. Ke kytaře se přidávají bubny, ženské vřeští a tancují.

Líba Taylor: Velikonoce v Mexiku: Jidáš hoří a tequila teče proudem

Po úvodním předčítání se střídají jednotliví účastníci mše se svými svědectvími. Starší pán děkuje bohu za vyléčení ze zákeřné nemoci. Jiný, mladší muž boha prosí o pomoc při shánění prostředků na vzdělání svých dětí. Žena v dlouhých zelených šatech děkuje za novou práci, kterou dostal její manžel. Je vidět, že to myslí upřímně. V jejich složitých situacích je víra často jedinou motivací a smyslem života.

 

Hluboký prožitek nejen pro věřící  

Pastorka pokračuje v předčítání evangelia svatého Matouše. Své čtení prožívá velmi intenzivně, rázně gestikuluje rukama, místy výrazně zvedá hlas. Na konci vyprávění již křičí z plného hrdla. V první řadě nám naskakuje husí kůže. Následuje chvíle ticha a po ní prosba o příspěvek na zaplacení nájmu za pozemek, na kterém kostel stojí. Nájem 5 000 keňských šilinků (přibližně 1 000 Kč) se napoprvé vybrat nepodařilo, a tak miska koluje ještě jednou.

Místní loví z kapes další mince, i když někteří z nich možná neví, jestli zbude na nákup večeře. Následuje ještě dražba hlávkového zelí, jejíž výdělek jde na chod kostela a na živobytí pastorky.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vše trvá již skoro tři hodiny, když začíná situace popsaná v úvodu. Místní si pro opravdu hluboký prožitek záměrně navozují stav transu. V tropickém dusnu, při tolika lidech na malém prostoru a stupňujícím se bubnování to není nic těžkého. Několik lidí sebou začíná lomcovat a nepříčetně máchat rukama jako by byli bez sebe.

Po chvíli vyčerpaně padají a ve štěrku na zemi se pokoušejí popadnout dech. Jen stěží se snažíme pochopit, co se okolo nás děje. Také z nás už stékají potůčky potu a začíná se nám točit hlava. Navíc jsme od snídaně nic nejedli a naše lahev s vodou je dávno prázdná. Nenápadně se vytrácíme ven a míříme ke stařence prodávající hned naproti banány. Postupně se k nám přidává několik dalších návštěvníků mše, a tak můžeme chvíli v klidu pohovořit.

Všichni jsou na svůj kostel pyšní. Hrdě vyprávějí, jakou práci dalo najít vhodný kousek pozemku, než se jim konečně před třemi lety podařilo kostel přestěhovat sem do Kayole. Někteří mají právě místní pastorku natolik rádi, že komplikovaně dojíždějí i z hodně vzdálených nairobských čtvrtí. Většinou se jedná o velmi chudé obyvatelstvo, mnoho z nich je bez pravidelných příjmů a žije ze dne na den v malých příbytcích na předměstí. Neděle je pro ně jediným dnem, kdy na chvíli přestanou myslet na svou životní mizérii, obléknou se do čistých šatů, společně si zazpívají a věří, že Ježíš jim dá novou sílu do dalšího životního boje. Pomalu se loučíme, místní se vracejí zpět do kostela. Dnes nechvátají, domů se vrátí až večer.

AUTOR TEXTU A FOTOGRAFIÍ: Petr Šmelc

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

 

 

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

REKLAMA

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.