Obří klokani, monstrózní ještěrky i půltunové husy – to byla australská megafauna
Australští domorodci často slouží jako vzor lidí, kteří žijí v souladu s přírodou. Když se ale podíváme na seznam živočišných druhů, které zlikvidovali, raději bychom se jejich příkladem neměli řídit…
Australská zvířata jsou podivná. Vypadají, jako by se řídila jinými zákony než zbytek planety. A když se podíváme do minulosti tohoto kontinentu, najdeme v něm ještě podivnější tvory – a navíc v titánské velikosti.
Klokan jako hrom
Když se řekne Austrálie, každému se vybaví klokan. V současné době je největším zástupcem klokan rudý, až 180 centimetrů vysoký a 85 kilogramů vážící obr. Jeho kopnutí může člověka zabít, skáče až 12 metrů dlouhými skoky a když je naštvaný, je lepší klidit se mu z cesty… Jeho prapředkové však byli ještě mnohem větší. Vůbec největším klokanem všech dob byl Procoptodon – téměř 3 metry velký a 230 kilogramů vážící tvor. Měl krátkou lebku s dopředu mířícíma očima, na každé noze jeden prst připomínající trošku koňský.
Žil ještě v době před 18 000 roky, s velkou pravděpodobností ho vybil člověk. Pro starověké lovce musel být nebezpečným protivníkem: se svou vahou a ostrými drápy na předních končetinách musel být jedním z nejnebezpečnějších australských zvířat.
Masivní vombati
Vombati jsou drobní zavalití vačnatci. Právě podle jejich domorodého označení „uluru“ se nazývá jedna z dominant Austrálie – rudá hora Ayers Rock. Dnešní vombati jsou velcí asi jako králík, ale jejich pravěcí předkové dokázali chůzí rozhýbat zemi pod nohama. Ty největší druhy diprotodonů měřily až tři metry a vážily ke třem tunám.
Vypadali podobně jako dnešní nosorožci, jen postrádali typický roh. Měli však velmi výrazné přední zuby podobné chrupu králíků nebo zajíců. Podobně jako oni se živili okusováním keřů a stromků, ale také si smlsli na trávě. Dobromyslní tvorové nepřežili příchod člověka do Austrálie. Biologové, kteří zkoumali příčinu a způsob jejich vyhynutí nazvali jejich likvidaci „bleskovou válkou“ – diprotodoni vymizeli prakticky přes noc. Kosti diprotodonů nalezené domorodci vedly ke vzniku legendy o krvežíznivém bunyjipovi. Tento dravec měl vylézat z jezírek a zabíjet dobytek i lidi. Naštěstí nikdy neexistoval…
Podívejte se, kdo je kdo na úvodní fotografii:
Husa na kvadrát
Zatímco obrovští půltunoví ptáci v Austrálii skutečně žili, a není to zase tak dávno. Ale ani oni setkání s lidmi nepřežili. Dromornis stirtoni byl vysoký až tři metry, ale nebyl příbuzný pštrosa. Mnohem víc se geneticky blížil dnešním husám – na rozdíl od nich byl však nelétavý. Pták s dlouhým krkem se zřejmě živil dravým způsobem života, byl velmi rychlý běžec a dobrý lovec.
Ani to ale na lidi nestačilo, sebeostřejší drápy i sebedelší zobáky snadno podlehly na dálku vrhaným oštěpům. Také dromornisové vymřeli v době před asi 30 000 lety, nestačili se přizpůsobit rychlým změnám, které přišly do Austrálie s člověkem. Díky izolovanosti se předtím veškeré změny odehrávaly velmi pomalu – až lidé vše změnili.
Ještěrka větší než kráva
Děsivá na pohled musela být i superještěrka megalania. Šlo o ještěra zřejmě příbuzného varanům – ale samozřejmě mnohem většího. Paleontologové se o jeho délku hádají už přes sto let, nejnovější studie se shodují na tom, že megalania měřila mezi 7–8 metry a mohla vážit až 1 900 kilogramů.
Šlo tedy o zdaleka největšího suchozemského ještěra, jaký kdy na Zemi žil a současně největšího australského dravce. Živil se zřejmě výše popsanými diprotodony, ale zřejmě nepohrdl ani mršinami; tedy pokud se choval podobně jako dnešní varani. Někteří paleontologové dokonce tvrdí, že měl tento obr jedovaté zuby, stejně jako varani komodští. Také tento dravý titán nepřežil dobu, kdy do Austrálie zavítali lidé…
Šavlozubá koala?
Koala je symbolem roztomilosti a dobrosrdečnosti. V pravěku však jeden jeho příbuzný šířil Austrálií děs a hrůzu. Šlo o vačnatého lva (Thylacoleo carnifex) – největšího masožravého savce Austrálie. V kohoutku byl vysoký až 150 centimetrů a mohl vážit přes 160 kilogramů. Stavbou těla byl nejpodobnější dnešním hyenám, barvou pravděpodobně spíš vymřelému vakovlkovi.
Přes svou velikost byl pravděpodobně obyvatelem stromů; svědčí o tom hlavně jeho zatahovací drápy – mezi vačnatci jde o naprostou výjimku. Na kořist se tedy zřejmě vrhal z korun stromů, chováním tak připomínal nejvíc dnešního levharta. Stisk jeho obrovských čelistí byl zřejmě jeden z nejsilnějších, jaký se u savců kdy vyvinul. I jeho však nakonec překonal silnější protivník – člověk.
FOTO: Wikiemdia Commons
