Patagonští kovbojové

O tom, že jsou bagualeros stejně 
svérázní jako zdivočelý 
hovězí dobytek, se můžete přesvědčit v reportáži Alexandry Fullerové a fotografa Tomáse Munita z únorového čísla National Geographic. Tady je malá ochutnávka.

Celá Iglesiasova rodina – to znamená široce rozvětvený rod strýců, tetiček a bratranců, kteří neměli k tomuto místu žádné citové pouto – rozhodla prodat Anu Maríu včetně Sutherlandu bohatému dobytkářskému farmáři. Rančer dovolil Sebastiánovi ještě naposledy sehnat dobytek z tohoto kusu země. Sebastián si vzal na pomoc nejlepší kovboje – bagualeros z Puerto Natales. Možná v naději, že sem jednou bude vozit turisty na bagualeando (hon divokého dobytka) a udrží tak při životě rodinnou tradici, uvolil se nás vzít s sebou jako přívěsek.

Takže od samotného začátku bylo jasné: Tato expedice nebude žádná obyčejná projížďka s dobytkem na trh. Jednak baguales, divoký dobytek ze Sutherlandu, po generace nepoznal, co je to provaz. A pak dostat se do Sutherlandu s kovbojem Sebastiánem a dalšími třemi bagualeros, 20 koňmi a 30 psy, zabere přinejmenším několik dní cesty terénem, kde každý chybný krok může být odměněn jen tím, co nabízí život po životě.

Zavolala jsem domů, aby se mi dostalo morální podpory. Můj sedmdesátiletý otec je zambijský farmář, narozený v Británii. Nebojí se kdykoliv za tmy vydat do údolí řeky Zambezi, aby vyhnal slony od svých banánů nebo krokodýly z maminčiných rybníků. „ O co při té expedici jde?" ptal se.

A pokud býk zaútočí, vyšplhej pořádně vysoko

„O padesát baguales, pokud se je podaří chytit," řekla jsem – tedy o peníze, samozřejmě, ale ještě o něco, co se jen těžko dá definovat. Pak si vzala sluchátko maminka a připomněla mi, že mě jako malou holčičku za občanské války v Rhodésii tahala s sebou při výpravách za kradeným dobytkem po hranici s Mozambikem. "Na to si vzpomínám," řekla jsem. „Byla jsem velmi statečná."

„Blbost," řekla maminka. „Byla jsi padavka." Z dálky jsem zaslechla tátu, jak podotýká, že „jestli přežiju ty bejky, mohu si k nim do rybníka přijet zazápasit s několika krokodýly".

Větve přede mnou zapraskaly, jako by je porážel buldozer. „Najdi si strom," vzpomněla jsem si na radu mých bagualeros, kteří teď nebyli nikde na dohled. „A pokud býk zaútočí, vyšplhej pořádně vysoko," varovali mě. Jenže dříve, než jsem stačila popohnat svého koně, vpadl na scénu býk. I s třiceti psy, kteří se mu pověsili na uši či se zakousli do měkkých částí pod ocasem, vypadalo obrovské zvíře nezničitelné a připravené rozsévat zkázu. Boky se mu těžce zvedaly a zdálo se, že si rozmýšlí co dál. Pokud si někdo myslí, že je bláhové přisuzovat zvířatům emoce, nikdy nehleděl do očí rozvášněného, zdivočelého býka. Stočila jsem koně do svahu ke skupince stromů. Jako dítě jsem ráda šplhala ve větvích královského delonixu a cítila se tam bezpečně schovaná, neviditelná. Jenže tenhle býk vypadal, že by mohl být zdatným soupeřem jakémukoliv stromu, na který se mi podaří ze svého sedla vylézt.

Celou reportáž najdete v únorovém čísle National Geographic, které je v prodeji od pátku 6. 2. 2015.

Minulou noc nám Abelino Torres de Azócar, dvaačtyřicetiletý kovboj s nadpřirozenými schopnostmi a neotřesitelnou důstojností, vyprávěl příběh z jedné dávné expedice. „Nevím, jestli ten býk nebyl sám ďábel… Chystali jsme mu pasti, stříleli do něj, bodali jsme ho, ale on stále žil," líčil Abelino. Jednou v noci se divoké zvíře přihnalo do tábora a zaútočilo na bagualeros, když spali. „Slyšeli jsme, jak praskají větve, ale neměli jsme čas utéct. Býk zdemoloval celý stan. I s námi uvnitř. Byli jsme samý škrábanec a modřina."

Teď se zdálo, že se podobný příběh děje i mně. Dostala jsem tvrdou výchovu, abych byla houževnatá a ve všech situacích si zachovávala chladnokrevnost. Jenže dokud člověk neprojde skutečnou zkouškou, jen těžko pozná, kde má své hranice odvahy a psychické odolnosti.

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

REKLAMA

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.