Po celou dobu, kdy pracovali v pašeráckých tunelech pod pásmem Gazy, se Sámir a jeho bratr Júsuf obávali, že by v nich jednoho dne mohli zahynout. Jedné chladné noci v roce 2011 Júsuf skutečně zahynul a jeho konec vcelku přesně odpovídal jejich představám: zemřel pod přívalem bortící se zeminy.

Bylo asi devět hodin večer a bratři byli na noční směně. Pracovali na údržbě podzemní chodby, která byla stejně jako mnohé ostatní – a mezi Gazou a egyptským Sinajským poloostrovem se jich táhnou stovky – vybudována značně ledabyle, a byla tedy smrtelně nebezpečná.

Na konci tunelu čeká jen smrt

Sámir pracoval poblíž vchodu do tunelu, téměř třicet metrů pod městem Rafah, které je nejjižnějším městem v pásmu Gazy. Júsuf a jeho dva spolupracovníci, Karím a Chamís, se pohybovali uprostřed podzemní chodby. Snažili se podepřít stěnu tunelu kusem překližky, když vtom se chodba začala hroutit. Karím odtáhl Chamíse do bezpečí a Júsuf odskočil opačným směrem. Příval padající zeminy a kamení na chvíli ustal a Júsuf viděl, že jeho přátelé jsou v bezpečí. Zavolal: „Díky Alláhovi!“ 

Potom se tunel začal znovu hroutit a Júsuf zmizel. Sámir slyšel rachot ve své vysílačce. Vydal se do tunelu. Nejprve běžel, a když se otvor zúžil a snížil, lezl po čtyřech. Ve vzduchu se vznášel hustý prach a Sámir se ze všech sil snažil, aby neztratil vědomí. Kolem byla černočerná tma, když konečně našel Karíma a Chamíse, kteří zuřivě hrabali v sutinách holýma rukama. Sámir začal kopat. Stěny tunelu se znovu začaly hroutit. Sloup z betonových dílců poranil Karímovi paži. „Nevěděli jsme, co dělat. Byli jsme bezmocní,“ řekl mi Sámir.

Opuštěný solný důl v Rumunsku uprostřed Transylvánie ohromuje svou velikostí i historií

Po třech hodinách usilovného kopání vyhrabali nohu v modrých teplácích. „Snažili jsme se Sámirovi zabránit, aby to viděl, ale nechtěl se odvrátit,“ řekl mi Chamís. S pláčem a křikem zběsile strhával kameny z bratrova těla. „Pohyboval jsem se, ale vůbec jsem si to neuvědomoval,“ řekl. Júsuf měl nateklý hrudník a pohmožděnou a rozbitou hlavu. Z nosu a úst mu tekla krev. Odtáhli ho ke vstupní šachtě, tam ho upevnili do postroje a dělníci pracující na povrchu vytáhli bezvládné tělo nahoru. Sámir se nevešel do auta, které vezlo Júsufa do jediné nemocnice v Rafahu, a proto za ním jel jako o závod na kole. „Věděl jsem, že bratr je mrtvý,“ řekl.  

Spásou i prokletím

„Byl jsem tak vyděšený,“ vyprávěl mi Sámir o jednom dni v roce 2008, kdy se připojil k Júsufovi a začal pracovat v tunelech. „Nechtěl jsem to dělat, ale neměl jsem na vybranou.“ Hubený Sámir měl na sobě tepláky, hnědý svetr, tmavé ponožky a sandály s otevřenou špičkou. Byl nervózní a neklidný. Stejně jako ostatní muži v místnosti i on si zapaloval jednu cigaretu od druhé. „Člověk může kdykoli zemřít,“ řekl mi. Některé tunely, v nichž Júsuf a Sámir pracovali, byly dobře vybudované, větrané a udržované, mnohé další však takové rozhodně nebyly. Podzemní chodby se hroutily často a stejně časté byly i výbuchy a požáry. „Říkáme tomu cesta do ráje nebo cesta za smrtí,“ řekl Sámir.

Vypadalo to, že každý už byl zraněn nebo měl zdravotní problémy. Júsuf měl chronické dýchací potíže, Chamís utrpěl zlomeninu nohy, když se jednou zřítila stěna tunelu. Další jejich spolupracovník si vysoukal košili, aby mi ukázal několik centimetrů dlouhou jizvu podél páteře, která mu trvale připomínala, že podzemní chodby mají nízký strop. „V Rafahu,“ řekl Sámir, „měl člověk pořád zlou předtuchu. Pořád jsme čekali, že se stane něco hrozného.“

Rozpůlen vedví

Tunely pod městem Rafah nejsou žádnou novinkou, pašerácké podzemní chodby jsou zde od roku 1982, kdy se město rozdělilo v důsledku uzavření egyptsko-izraelské mírové smlouvy z roku 1979. Část města tehdy zůstala v pásmu Gazy, druhá část připadla Egyptu. Lidé začali hloubit podzemní chodby ve sklepeních svých domů.

Izraelská armáda věděla, že podzemní chodby sloužily pro podloudné obchodování se zbraněmi, a začala bořit domy, které stály nad vchody do tunelů. Totéž dělali i někteří Palestinci, když si chtěli udržet kontrolu nad „podzemní ekonomikou“. Jenže pašování neustávalo a Izraelci později rozšířili pásmo demolice a vytvořili nárazníkovou zónu mezi hranicí a městem. Podle mezinárodní organizace Human Rights Watch bylo v letech 2000 až 2004 zbořeno asi 1 700 domů.

Napsal James Verini
Fotografie Paolo Pellegrin