Pohřeb na Hokkaidu

Pomalu se probouzím a přemýšlím, kde to vlastně jsem. Ach ano, včera jsme přijeli z Tokia na zasněžené Hokkaido. Vedle mě spí na futonu švagrová, tchýně a babička. Dnes bude pokračovat dědečkův pohřeb. Včera jsme ho umyli, oblékli a uložili do rakve. Japonský pohřeb tvá obvykle dva dny a je zvykem, že nejbližší příbuzní přespí v domě zesnulého.

   Všichni se pomalu probouzejí a vstávají. V noci jsme se měli střídat u rakve, modlit se a zapalovat vonné tyčinky, ale samozřejmě jsme usnuli.

   Když je na čase odvézt dělečka do krematoria, otevíráme naposledy rakev, ve které leží obložený suchým ledem. K jeho nohám dáváme pětijenové mince. Ty, které se neroztaví žárem, pak dostaneme na památku. Zatloukáme rakev hřebíky, ale protože neprojde dveřmi, musíme ji vystrčit ven do sněhu oknem. Minibus, kterým pojedeme do krematoria, je speciálně upravený na pohřby, a tak vzadu chybí několik sedadel a místo nich jsou speciální úchytky na rakev. Ještě nikdy jsem nejela v autobuse s rakví, ale kromě mne se nad tím nikdo nepozastavuje.

   V krematoriu je řada pecí jedna za druhou. Abychom s jistotou poznali tu naši, strčí rakev do ohně přímo před námi, zamknou dvířka a klíč předají mému tchánovi, který má na zodpovědnost ho pečlivě střežit.

   Po kremaci přivážejí nedohořelé ostatky na jakési betonové desce. V Japonsku se totiž spaluje jinak než v Čechách, a tak zůstanou některé kosti celé. Připadám si jako na vykopávkách v Pompejích. Všichni se shlukujeme kolem ostatků, ze kterých jde stále ještě žár. Zřízenec nám vysvětluje, která kost je která, a tím muzejní atmosféru jen umocní. Všichni dostáváme dřevěné hůlky. Naším úkolem je pomocí nich přenést kosti do urny. Schválně si vybírám jen malé úlomky, aby mi nic neupadlo. V urně je keramický hmoždíř, kterým drtíme stehenní a jiné velké kosti. Lebka zůstává jako poslední a je na babičce, aby ji do urny přenesla. Zřízenci pak všechno zabalí do krásné látky s japonským vzorem.

   Můj manžel dostane za úkol nést urnu zpátky domů. Cestou v minibuse si ji položí na klín a klidně podřimuje. Já trnu hrůzou, že pojedeme přes nějaký hrbol a všechno na mě vysype, ale naštěstí dojedeme domů v pořádku. Urna bude prozatím u babičky v obývacím pokoji a nás už čeká jen návrat k všedním dnům v Tokiu.

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

REKLAMA

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.