Posvátná Ganga je pro všechny: mrtvoly, nemocné i zdravé. Můžete se i napít...
Váránasí je město, do kterého se nepřichází žít, ale umírat. Město miliónů poutníků, tisíců chrámů a stovek paláců. Nejstarší poutní místo na světě, pozemský příbytek hinduistického boha Šivu. Posvátné město s posvátnou řekou. Místo, ve kterém je možné přejít z materiálního světa do světa duchovního.
Jsou tři hodiny ráno. Opouštíme přeplněné útroby nočního rychlíku Dillí–Váránasí a přesouváme se do nádražní haly. Její podlaha je pokrytá téměř souvislým kobercem lidských těl a není jednoduché dostat se z jednoho konce na druhý bez toho, aby člověk na někoho nešlápl.
Vzduch je nasycen těžkým pachem, který nás brzy vyhání ven. Situace před nádražím je obdobná a připomíná scénu z válečného filmu.
Detailů zůstáváme díky milosrdnému přítmí ušetřeni, i v slabém svitu několika matných žárovek však vidíme stovky zkroucených postav ležících na popraskaném betonu.
Tu a tam ozve zasténání či tlumený výkřik skrývající bolest. Většina těchto ubožáků a živých obrazů bídy je nemocná a přišla sem umřít. Od vysvobození ze strastiplného koloběhu znovuzrození je dělí pár dnů či hodin.
Zrození nového dne
Rikša, kterou jsme si najali, nás přepravuje do staré části města. Dál musíme po svých. Téměř neprůchodný labyrint zdejších uliček je tak úzký, že i pouhé zástupy pěších mají problémy se jimi prodrat. Za normálních okolností bychom asi okamžitě zabloudili, avšak jednoznačnost směru, kterým se ubírá většina kolemjdoucích, nikoho nenechává na pochybách, že všichni míříme k témuž cíli. K řece. Lépe řečeno, k nejposvátnější ze všech posvátných řek.
„Dobré ráno, pane! Vy jít prosím rychle za mnou. Moje loďka vás už čekat. Nebýt nic lepšího, než pozorovat Ganga z mého plavidlo. Já všechno ukázat! Ale prosím rychle, my nemít moc času!“ spěchá na nás starý převozník, zatímco nás táhne ke břehu. Naskakujeme na starý vratký člun a několika mohutnými záběry pádla vyplouváme proti proudu.
Ganga je v těchto místech široká kolem jednoho kilometru a její poklidná hladina připomíná spíše jezero. Jezero, z jehož vod se právě začíná klubat růžový kotouč slunce. Podívaná, která se nám naskýtá, je fascinující. Rázem zapomínáme na únavu a dochází nám, proč na nás převozník tak spěchal. Prastaré město začíná vystupovat z temnoty jako fantastický přízrak.
Řeka mění barvu každou minutou. Zatímco protější, východní břeh zeje prázdnotou (podle prastaré pověsti je zakletý), na západním břehu začíná být živo. Pískovec pobřežních chrámů pozvolna růžoví a gháty (což jsou široká schodiště usnadňující přístup k řece), se zaplňují lidmi. Ženy oděné do pestrobarevných sárí, polonazí muži v bederních rouškách, rozdováděné děti, meditující jogíni. Neskutečná mozaika barev a těl, jejichž hustota je kolem deseti osob na metr čtvereční. „To být poutníci. Oni zdravit slunce a modlit sebe bohům," vysvětluje lámanou angličtinou majitel člunu.
Tajemství posvátné řeky
Připlouváme blíž. Zástupy věřících vchází s posvátnou úctou do vod řeky. Někteří se ponoří po pás, jiní po ramena, všichni upírají své zraky na žhavou kouli slunce. Zdraví vesmír a jeho stvořitele. Odříkávají posvátné mantry. Berou vodu do dlaní, mazlí se s ní a vhazují do ní obětní dary – lupínky jasmínových květů, hrsti rýže a obilí. Omývají decentně svá těla a pijí.
Ano, pijí přímo z řeky. Je přece posvátná. Co na tom, že do ní ústí všechny odpadní kanály města (jež má více než milion obyvatel), že se v ní denně vykoupou statisíce lidí (z nichž mnozí mají lepru, choleru, žloutenku či dyzentérii), že na jejím dně leží několik set mrtvol (v pokročilém stadiu rozkladu), že na jejích březích pradláci denně vyperou desetitisíce kusů prádla.
Poutníkům to zjevně nevadí a jejich víra je silnější než cokoliv jiného. Voda Gangy má nějakou zvláštní vlastnost. Nepřechovává v sobě bakterie epidemií a nákaz. Má samočistící schopnost. Snad jsou v ní jen takové baktérie, které požírají škodlivé mikroby, nebo za to může čistý himálajský ledovec, z něhož v nadmořské výšce čtyři tisíce pět set metrů řeka vytéká. Legendy, dohady, úvahy a vědecká pojednání. A přitom je to tak jednoduché. Stačí se zeptat kteréhokoliv hinduisty. Řeka je přece posvátná, odpoví vám přesvědčivě.
Hořící lidská těla
Plujeme dál. Soustavami ghátů je pokryt celý levý břeh. Jsou jich tu desítky. Každý má své jméno a některé z nich jsou vyhrazeny pouze příslušníkům určitých kast. Většina ghátů je určena ke koupání, některé k praní prádla, dva pak ke kremaci zesnulých. Pohřeb je pro hinduistu nejdůležitější okamžik v jeho životě a zemřít ve Váránasí znamená splynout s vesmírem, a vymanit se tak z nekonečného koloběhu znovuzrození.
Svůj pozemský život sem přicházejí dožít statisíce lidí ze všech koutů Indie i zpoza jejích hranic. Nebojí se smrti. Spíše naopak. Těší se na ni. Denně schází k řece a toužebně očekávají okamžik, který je osvobodí od strastí tohoto světa.
V žádném jiném městě na Zemi není soustředěno tolik starých, nemocných a umírajících jako právě tady. Plameny pohřebních hranic hoří dnem i nocí. Okolím se šíří zápach spáleného masa, tělo střídá tělo. Dovídáme se, že zpopelnění nebožtíka tradičním způsobem trvá přibližně tři hodiny a spotřebuje se při něm nejméně tři a půl metráku dřeva.
To se ovšem musí přivážet ze značných vzdáleností, a proto je neuvěřitelně drahé. Když pozůstalí nemají dost peněz, udělají sbírku, případně koupí pouze tolik dřeva, na kolik mají. Výsledkem je spousta nedohořených těl vhozených do řeky. Příslušníci vysokých kast podobné problémy rozhodně nemají, a jejich příjmy jim umožňují ukončit pozemskou pouť na hranicích ze vzácného santalového dřeva, jehož cena dosahuje statisíce rupií.
Děti do dvanácti let, těhotné ženy, svatí muži, uštknutí hadem a malomocní nejsou spalováni vůbec. Přízeň bohů je spasila již za živa a očista ohněm není nutná. Jejich těla jsou proto obvykle zabalena do rubáše, přivázána k těžkému kamenu a vhozena doprostřed řeky. Matka Ganga stráví vše.
