Bezhlavý slon a posvátná kráva: drsný život zvířat v mytické realitě. A ještě drsnější ve skutečnosti

Indii mají mnozí zafixovanou jako zemi opředenou mýty, kde se božský panteon zvířaty hemží a lecjaký živočich je posvátný. Úděl skutečných zvířat na místě samotném pak může velmi překvapit.

Bezhlavý slon a posvátná kráva: drsný život zvířat v mytické realitě. A ještě drsnější ve skutečnosti

Z našeho hlediska se němé tváře často vynacházejí v žalostné kondici a hinduistická majorita se k nim staví v lepším případě lhostějně, v nejhorším případě, viděno evropskýma očima, krutě.

Exkluzivně pro National Geographic: Sámové – ti, kteří tančí se soby

Dílo zkázy pro nás dokonává hinduistická kategorie rituální nečistoty s mnohými živočichy spojená. Naopak tam, kde si my neváháme hrát na demiurgy udělující „ránu z milosti“, hinduista nejedná a poslat zvířecí společníky do nebytí by se mu jevilo jako svévolný zásah do řádu všehomíra. Hinduisté se s Evropany v percepci zvířecí říše zkrátka neshodnou. Exemplární ukázky těchto třecích ploch nabízí zejména období britské nadvlády, kdy se odlišné postoje ke zvířatům střetly asi nejprudčeji. Do hry různících se náhledů v tu chvíli vstoupila ještě jedna skupina obyvatel, totiž opovrhované animistické kmenové obyvatelstvo (ádivásíové), které bylo a je z povahy věci s přírodou a živočichy v úzkém a velmi bezprostředním kontaktu v ritu i každodennosti. Právě to Britům milujícím lov, koně a psy v mnohém imponovalo, k úžasu i opovržení hinduistů. Přečtěte si, v čem a proč na sebe narážejí tři přístupové koncepty ke zvířecí říši– přístup hinduistů, Evropanů a konečně indického kmenového obyvatelstva.

Úcta k živým bytostem jen zdánlivá?

Tak vypadá život krav. Jejich posvátnost jim potravu mnohdy nezajistí. FOTO: Thinkstock

Když byl v roce 1890 pod záštitou sira Andrewa Scoblea přijat indickou Zákonodárnou radou zákon o prevenci krutostí páchaných na zvířatech, vzbudilo to u anglické veřejnosti značný podiv.

Hathi Gaon v Indii. Vesnice, kde vládnou sloni

Přestože tendence podnikat rozmanitá opatření pro lepší zacházení s němými tvářemi se v západní společnosti (především anglosaské) začaly objevovat od poloviny osmnáctého století, v Indii, „perle v koruně impéria“, působil tento fenomén zcela nepatřičně. K čemu je dobrý podobný výnos v zemi proslulé svým mírumilovným přístupem k živým bytostem, kolébce buddhismu a džinismu?

Jak mohla koloniální britská vláda, tradičně zaujatá proti jakýmkoli zbytečným legislativním opatřením, uznat za nutné chránit tímto zákonem indické živočichy před příslušníky tak mírného lidu? Všichni ještě měli v paměti vyprávění cestovatelů a jejich úžas nad tím, jak před sebou džinisté při chůzi úzkostlivě zametají, aby neublížili sebenepatrnějšímu hmyzu; v téže zemi se ale zároveň zaživa upalovaly vdovy na manželově pohřební hranici. Panovalo tedy obecné přesvědčení, že si Indové zvířecí život cení výše než lidský. Objevily se dokonce teorie, že se Indové museli naučit oné krutosti vůči zvířatům od „brutálních Britů“.

Na papíře všechno vypadá jinak

Přijaté zákonné opatření však nemohlo překvapit například anglické misionáře či učitele působící v Indii. Vystihovalo totiž velmi trefně jednu z četných ambivalencí a diskrepancí, jimiž indický subkontinent oplývá. To, čím si Indie získala celosvětový věhlas, byly kromě vyprávění cestovatelů předpisy a poučení uváděné v dílech jako hinduistický Manuův zákoník či poněkud vágní texty buddhistických džátak, jejichž obsah zprostředkovávali Evropanům západní učenci od osmnáctého století. Málokterý z nich se ovšem do Indie ve své době vypravil, tudíž jejich popisy stěží vystihovaly indickou realitu.

 

Obrázek o Indii jako o zemi, jež funguje na principu neubližování živým tvorům, v očích světa definitivně zpečetil vyznavač tohoto principu Mahátmá Gándhí (1869–1948); a přestože je již pedesát let po smrti, Indii by jejího přívlastku „země posvátných krav“ zřejmě nezbavila ani epidemie BSE.

Soužití lidí a nebezpečných tygrů funguje. Dokážou si vyjít vstříc, ukázala nová studie

Je ale třeba vzít v potaz, že většina těchto předpisů se týkala pouze bráhmanských špiček společnosti, jež jsou nuceny zacházet s živými zvířaty zcela minimálně… Nezanedbatelný je také obecně platný fakt, že předpis – tedy obraz ideálního stavu věcí – je v konfrontaci s běžnou skutečností poněkud nadsazen. Vztahovat pravidla o zacházení se zvířaty na všechny hinduisty je tedy asi tak relevantní, jako tvrdit, že se všichni obyvatelé Británie řídí pravidly pro způsob života anglikánského kléru.

Nejenže je ošemetné a často zavádějící mluvit o hinduistech jako o celku; situaci komplikuje skutečnost, že na subkontinentu žijí také příslušníci jiných náboženských systémů.

Jeden příklad za všechny

Je třeba říci, že to, jak hinduističtí Indové dělí živočichy, je zajímavé z hlediska psychologické strategie „dvojích standardů“ a rovněž z hlediska douglasovského dělení světa na „oni“ a „my“. Právě to je častý způsob, jak jsou v Indii zvířata traktována, k čemuž ještě přispívá hinduistická láska ke klasifikaci čehokoliv. Jako příklad za všechny může posloužit snad nejrozporuplněji vnímaný živočich Indie – tygr bengálský (Panthera tigris tigris). Jeho status je silně proměnlivý právě v závislosti na tom, kde se s touto šelmou setkáváme.

Ve východních oblastech subkontinentu je nazírán a uctíván jako božstvo, setkají-li se s ním lidé v jeho původním habitu, tedy v džungli. Jakmile však překročí hranice „svého“ území a pronikne na pozemky lidí (jejich odpor je pochopitelně tím větší, čím větší škody na lidském majetku šelma napáchá), je vnímán jako nepřítel a hrozba a jako s takovým je s ním také nakládáno… 

Áhimsá aneb o neubližování živým tvorům

Princip neubližování živým tvorům (áhimsá) a posvátnost hovězího dobytka jsou dvě věci, kterými Indie ve vztahu ke zvířatům proslula snad nejvíce. Realizace těchto ideálů a postulátů v denním životě se ale značně liší přinejmenším od toho, co by si pod neubližováním a posvátností představoval Evropan.

Neubližovat živým tvorům znamená pro hinduistu zpravidla nečinit nic, čím by si eventuálně mohl zašpinit karmu. Hinduista zkrátka zvíře nezabije, děj se co děj; představa naší „poslední rány z milosti“ jej děsí, byť by živočich před jeho očima trpěl sebevíc a třeba i lidským přičiněním. Představa o utrpení se navíc od té naší, evropské, liší taktéž – hinduista je od dětství zvyklý vídat na městských ulicích lidskou bídu, bolest, nemoci a utrpení v takové míře, že to jeho práh vnímavosti vůči podobným jevům musí nutně zvýšit, zatímco Evropan, uvyklý tomu, že tyto složky života patří dílem do středověku, dílem jsou uklizeny někam do ústraní za zdi nemocnic a ustavů, kvůli podobným výjevům na indických ulicich často po několika dnech prchá zděšen zpět do „civilizované“ Evropy.

Nad vyhublým koněm táhnoucím rikšu, se hřbetem do masa rozedřeným od postrojů, se nerozněžňuje ani jeho majitel, ani nikdo jiný, tlouci jej a krmit hůř než nedostatečně hříchu nečiní; ale aktivně zabít by už bylo značnou karmickou hrozbou, pochopitelně tím větší, čím výše by dotyčné zvíře v hierarchii posvátnosti stálo. Aneb jak praví jedno přísloví, zabít krávu je stejně těžký hřích jako zabít bráhmana. Hinduistický přístup ke zvířatům trochu připomíná pohádku o Plaváčkovi: nechtěný vrh koťat nebo štěňat není aktivně zlikvidován, jak by tomu bylo v Evropě. Jsou odnesena někam na smetiště za vesnici, kde jich má stejně šanci přežít pouze minimum – ale jeden nikdy neví, možná osud nebo náhoda zasáhne v jejich prospěch.

Džinisté nezkřiví ani vlásek

Poněkud jinak se staví ke zvířatům džinisté. Praktiku těch nejpravověrnějších, nošení roušky a umetání si cesty košťátkem, jsme již zmínili. Řada podobných přísných opatření se dále týká toho, co se smí a nesmí konzumovat, aby ani sebemenší červík nedošel úhony, a také toho, kde a kdy se ze stejných důvodů smí chodit; tedy např. po trávníku ne a v noci také ne, neboť člověk nevidí, na koho šlape.

Galta v Indii. Poutní místo, kde mají své místo opice, lidé i bohové

Jak je tedy patrné, džinisté na rozdíl od hinduistů podnikají rozmanité aktivní kroky k tomu, aby zvířata nejen ctili, ale aby jim co nejméně škodili, byť se tyto postupy Evropanovi mohou jevit jako přitažené za vlasy.

Kvintesencí džinistické lásky ke zvířatům jsou zvířecí nemocnice, instituce existující od samého vzniku tohoto náboženského systému (5. století př. n. l.) a nemající ve světě precedens, přestože také toto milosrdenství vypadá poněkud jinak, než jak by Evropan očekával. Na malém prostoru je shromážděno v miniaturních oddělených kójích množství živočichů, většinou ptáků, jejichž pozemská pouť se očividně nachýlila ke konci. Evropan si marně klade otázku, kde se jich takové množství vzalo, neboť přestože je na indických ulicích k vidění ledacos, umírající ptáci jsou přeci jen jevem spíše vzácným. Evropan se dále ptá, proč se tato instituce nazývá nemocnicí, neboť zvířatům není kromě vody a zrní poskytnuta žádná veterinární péče. Vzhledem k tomu, že ptáci mají mnohem větší autoregenerační schopnost než savci, je pravděpodobné, že někteří „pacienti“ tuto instituci přesto opouštějí živí; je to nicméně jeden z prubířských kamenů, na nichž se Evropanovo nitro zmítá v rozporu Indie kontra Evropa asi nejsilněji.

Do indických chrámů, ať už příslušejí k jakémukoli původnímu indickému náboženství, se chodí bez bot. Nemocnice obvykle patří k chrámovému komplexu, platí pro ně tedy stejné pravidlo. To, co je k vidění při procházce bosky uličkou zaneřáděnou ptačími výkaly, vyráží dech i otrlým povahám; většina ptáků je lysá, mnohdy evidentně v posledním tažení nebo alespoň ošklivě poraněná či zcela apatická. Z našeho pohledu by byli ve valné většině adepty na ránu z milosti – „udělejte proboha něco, ať se ten ptáček netrápí“. Džinista už ale udělal podle svého nejlepšího vědomí a svědomí vše, to jen nám se zdá, že princip neangažovanosti a neochoty brát si na sebe odpovědnost za aktivní intervenci se pouze posunula o krok dál než u hinduisty… 

Text je ukázkou z knihy Zvířecí mýty a mytická zvířata z nakladatelství Academia. Mytická zvířata jsou z hlediska psychologie a kulturní antropologie mnohem zajímavější než zvířata „reálná“. V knize se sešly studie o zvířecích mýtech a mytických zvířatech v umění a slovesnosti dalekých zemí, od Indie přes Tibet a Vietnam po Čínu, Koreu a Japonsko. Patří mezi ně skutečně jen fénix a drak, yetti a chiméra? Kam vřadit podsaditého Ganéšu se sloní hlavou nebo sillskou královnu s kachním zobákem?
Jak se ukazuje, lidská imaginace od pradávna do dneška obdařuje nejen bájné, ale i skutečné tvory nadpřirozenými schopnostmi. Hadi, žáby, buvoli a tygři … proč je tentýž tvor někde považován za odpudivého, jinde za přitažlivého?

Autor: Hana Nováková / Academia
Úvodní foto: Thinkstock

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

 

 

 

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

REKLAMA

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.