Požár Zlaté kapličky

Ta zpráva musela zapůsobit jako blesk z čistého nebe. Před nedávnem otevřenou a vlastně ještě ne zcela dokončenou budovu Národní divadlo zpustošil rozsáhlý požár. Byl pátek 12. srpna roku 1881.

Požár Zlaté kapličky

„Zalkej, vlasti! Zastři sobě tvář, Čechie! Veliké Národní divadlo shořelo!“ psaly následujícího dne na titulní straně zdrceně Národní listy. A aby taky ne, když bylo Národní divadlo slavnostně otevřeno teprve 11. června na počest svatební cesty rakouského korunního prince Rudolfa a jeho nevěsty, belgické princezny Stefanie. Nepřehlédnutelnou vadou na kráse se stal fakt, že Rudolf nakonec ani nevydržel zhlédnout celou operu Libuše od Bedřicha Smetany a v jejím průběhu se vypařil jako pára nad hrncem. Na Smetanu se naopak nějak pozapomnělo s pozvánkou, takže dovnitř se nakonec musel dostávat postranním vchodem. Za připomenutí jistě stojí i to, že cena stavby i s pozemkem přesáhla 1,8 milionu zlatých. Na této sumě se asi ze čtyř pětin podíleli dobrovolní dárci, vždyť přece šlo o vlasteneckou „věc národa“.

Velkolepé otevření divadla se všemi dodělávkami pak bylo v plánu o čtvrt roku později, ale k tomu právě kvůli požáru už nedošlo. O tom, co ho vlastně způsobilo, lze jen spekulovat. Obětními beránky se stali dva klempíři, kteří instalovali na střeše hromosvod. Údajně špatně uhasili dřevěné uhlí v kamínkách na letování. Uhlíky totiž vysypali do žlabu a zalili vodou, ovšem ne dostatečně. Nevychladlé jádro uhlíků prý rozžhavilo měděný okap, od nějž následně vzplanulo dřevěné bednění střechy. V roce 1982 byly ve Výzkumném a zkušebním leteckém ústavu v pražských Letňanech provedeny modelové zkoušky, které měly určit, zda mohl požár vzniknout právě takovýmto způsobem. Ukázalo se, že s největší pravděpodobností nikoli. A to si oba nešťastníci odseděli týden ve vězení zostřený dvěma dny půstu.

O záměrném založení požáru se hovoří v souvislosti s tehdejší nevraživostí mezi Čechy a německými studenty. Střety mezi oběma tábory byly na denním pořádku a není bez zajímavosti, že Češi třeba vytloukli desítky oken v tehdy německém Nosticově (Stavovském) divadle. Že by proto šlo z německé strany o akt pomsty? Několik podezřelých lidí se ten den u Národního divadla prý porůznu objevilo, ale přímé důkazy chybějí.

Červený kohout zakokrhal zhruba v šest hodin večer a trvalo celých dvanáct hodin, než plameny hasiči udolali. Dlužno dodat, že Národní divadlo mělo navíc neskutečnou smůlu. Tak třeba v hasičské centrále nepoznali z hlášení v Morseově abecedě, kde že to hoří. Dále nešla spustit protipožární opona, která oddělovala jeviště od hlediště. Ve vodárně na Karlově, jež zásobovala divadlo vodou, prasklo den před požárem vodovodní potrubí. Výkonná hasičská parní stříkačka nebyla smontovaná a tak by se dalo pokračovat. Sečteno a podtrženo shořela střecha, strop, provaziště, jeviště a hlediště, čili zhruba třetina objektu. Z divadla ještě stoupal dým a už se začalo s novými sbírkami. Za zhruba měsíc a půl se vybralo přes milion zlatých, když celková rekonstrukce a dostavba vyšla na skoro 1,4 milionu zlatých. Dne 18. listopadu 1883 pak bylo ještě krásnější Národní divadlo už i s elektrickým osvětlením a ocelovou konstrukcí jeviště znovu otevřeno. Architekt Josef Schulz v této souvislosti spojil do jednoho celku novou budovu s Prozatímním divadlem.

Pavlína Pitrová

 

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.