Na ostrovech, kde se zrodilo surfování, mě ten den vlny zklamaly – byly rozplizlé, vysoké jen po prsa a moc jich nebylo. Havajce však nemůže nikdy nic odradit od toho, aby kdykoliv s prknem vklouzli do oceánu, takže i tentokrát bylo místo, kde se čeká na vlny, přeplněné. Byli tu mladí na krátkých prknech, mámy na dlouhých surfech, školáci na bodyboardech, muž s prošedivělým ohonem stál na paddleboardu. Někteří měli kmenová tetování ve stylu polynéských válečníků.

Celou reportáž najdete v únorovém čísle National Geographic, které je v prodeji od pátku 6. 2. 2015.

Já jsem seděl obkročmo na svém prkně v hluboké vodě pod útesem a sledoval jsem ten dav se staženým žaludkem. Bylo mi jasné, že sem nepatřím. Přímořské městečko Makaha je totiž už dlouho známá pro svou pláž, kam se haoles, což je havajský termín pro bělochy a další outsidery, odvažují jen na vlastní nebezpečí. Má totiž pověst přísně uzavřené komunity, které vládnou potomci starých polynéských mořeplavců, kteří osídlovali ostrovy. Zapovězená pláž se nachází na západním pobřeží ostrova Oahu daleko od davů lidí na zářivých plážích Sunset Beach či Pipeline na severním pobřeží, daleko od turistů, kteří si na Waikiki Beach přes cestovní kanceláře platí balíčky s výukou surfování.

I obyvatelé Makahy, kteří se smířili s převzetím Havaje Spojenými státy v roce 1898 (a někteří se s tím dosud nesmířili), jsou rozhodnuti zabránit, aby se totéž stalo s vlnami na jejich legendární pláži. Tradují se historky o nezvaných surfařích, které domorodci hnali z vody mnohdy se zlomeným nosem za to, že porušili nějaké nepsané pravidlo. Podobnému osudu jsem se chtěl za každou cenu vyhnout.

Půl hodiny jsem se pohupoval na vodě poblíž místa, kde se lámou vlny, a čekal na svou šanci. Konečně jsem zahlédl vlnu, která vypadala, že o ni nemá nikdo zájem. Natočil jsem prkno k pláži a usilovně pádloval. Ale právě když jsem nabral rychlost, vyrazil s kamennou tváří ke stejné vlně mladíček na bodyboardu. Popadl mě pevně za rameno, odstrčil mě a začal vlnu sám sjíždět. Vzdal jsem to a vydal se ke břehu.

Není surfing jako surfing

Během několika týdnů na Havaji jsem pochopil, že to, co vypadá jako násilný protekcionismus Makahy, je ve skutečnosti mnohem složitější. Havajci jsou totiž prapůvodními průkopníky surfingu, protože se tomuto sportu věnují už od dob křížových výprav. A v jistém smyslu jsou těmi, kdo přežili. Od příchodu prvních bělochů koncem 18. století totiž charakterizují dějiny ostrovů hlavně ztráty – nejprve část populace zahubily importované nemoci, které se mezi obyvatelstvem šířily jako oheň.

Potom lidé přišli o půdu, svou národnost i kulturu. Dokonce i tradiční tanec hula téměř vymizel. A tak jen surfing zůstal pro Havajce (což je po mnoha vlnách imigrace na ostrovy a generacích vzájemných sňatků stále nepřesnější pojem) opravdovým hmatatelným pojítkem s předkoloniální minulostí a posledním zbývajícím fragmentem kulturní identity. A zároveň důkazem téměř mystického spojení Havajců s oceánem. Není tedy divu, že jsou poněkud nedůtkliví, když jde o „jejich" vlny.

„Naši lidé jsou milí, ale když s nimi jednáte špatně, oni jednají špatně s vámi," řekl mi muž, který seděla na větvi stromu vyplaveného na pláži. Nebyla to hrozba, jen konstatování faktu. Chlapík s širokou hrudí v surfařských šortkách, slunečních brýlích a s černým kšiltem na hlavě sice už dávno přesáhl věk odchodu do důchodu, ale stále vypadal jako někdo, koho byste si nechtěli rozhněvat. Měl husté bílé vlasy a kamenné rysy jeho obličeje evokovaly staré havajské náčelníky, které počítá mezi své předky. „Pokud ti naši hoši řeknou, že ti něco udělají, tak ti něco udělají," vysvětloval. „Nezapomínej, kde jsi."