Příběhy z nás dělají to, co jsme

Za vším hledej ženu, praví známé úsloví. Stejně tak by však mohlo platit „za vším hledej příběh“. Ani bez jednoho by totiž člověk v dnešní podobě neexistoval…

Příběhy z nás dělají to, co jsme

„Povím vám příběh, který už jsem vyprávěl a použiji ho znovu,“ otevírá kapitolu knihy Mysl a příroda antropolog Gregory Bateson. Vypráví v něm o muži, který se chtěl dozvědět něco zajímavého o lidské mysli. Odpověd však nehledal v přírodě, ale ve svém velkém osobním počítači. Chvíli váhal a sumíroval si to v hlavě, a pak do něj naťukal otázku: "Počítáš, že budeš někdy myslet jako lidská bytost?"

I město má svůj příběh aneb  „myslíme v příbězích“. FOTO: Michal Josephy

Přístroj začal šrotovat a analyzovat své výpočetní schopnosti. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Vyplivl jej vytištěný na papíru, jak již to takové počítače dělají. Muž po něm nedočkavě hrábl a přečetl si bezvadně vytištěná slova: TO MI PŘIPOMÍNÁ NĚJAKÝ PŘÍBĚH… Příběh - onen druh spojitosti, který nazýváme smysl - je totiž pro naši mysl natolik charakteristický, že jako Homo sapiens zkrátka „myslíme v příbězích“.

ECCE HOMO HOMOLKA

„Vy jste z Prahy, tak povídejte,“ vybízí se k vyprávění rodinka Homolkových ve známém filmovém příběhu. Děda sice mohl být v Teplicích za Spartou, ale nakonec se rozpovídá způsobem, který i po čase pobaví. Skutečný příběh však nabízí mnohem víc.

Vzhledem k tomu, že jsme jako jediní v živočišné říši schopni vysokého stupně symbolizace, můžeme si vyprávět i o světech, které nikdy neexistovaly. Tyto nové „ekologické niky“ zároveň představují naše „druhé domovy“, v nichž trávíme spoustu vezdejšího času.

Buddhismus „v kostce“ FOTO: Michal Josephy

Nejde však o pouhý útěk z tíživé skutečnosti do světa zábavy, úlevy a potěšení. Podle Jonathana Gottshallla je totiž podstatou příběhu boj, zápas a konflikt. Člověk - „zvíře vyprávějící příběhy“ - si díky nim může jisté situace přehrát na nečisto, podobně jako na simulátoru. Není tak vystaven přímému ohrožení života, a nemusí se tedy bezprostředně rozhodnout mezi „fight or flight“. „Příběhy jsou plné soubojů dobra a zla,“ zdůrazňuje neurovědec David Eagleman, „které nám pomáhají stanovovat pravidla společenské morálky.“

Ostatně i morální kodexy velkých náboženství jsou neseny silným příběhem: pouhý z kontextu vytržený seznam by nikoho nebavil a nezajímal. Společenská role příběhu se tak do značné míry podobá religiu (srov. lat. relegō) , kdy poutavým znovuvyprávěním k sobě poutá lid a jeho dobré vlastnosti dále opěvuje v příbězích, legendách i národních mýtech.

O PŮVODU PŘÍBĚHŮ

Jedním z největších příběhů, který navíc píšeme i vlastními životy, je bezesporu „příběh evoluce“. Přestože vyvolává mnoho otázek, sám se nejčastěji ptá na to, jak jsou ty které vlastnosti organismu evolučně účelné.

V případě našeho „myšlení v příbězích“ se na to snaží odpovědět kniha O původu příběhů Briana Boyda. Tento „literární darwinista“ a znalec Vladimira Nabokova se domnívá , že umění jako takové je evoluční adaptací, jehož smyslem je přitáhnout pozornost, a to jak k tvůrčímu dílu, tak i k jeho stvořiteli. Vyprávění příběhu však navíc představuje jedinečný způsob, jak můžeme porozumět „těm druhým“.

Sebepropagace a sebeprezentace jsou podle A.Portmanna nedílnou součástí života organismu podobně jako  rozmnožování či výměna látková… FOTO: Michal Jospehy

Lidé jsou totiž od přírody silně zvědaví na to, co ostatní dělají, jak myslí a jak se chovají. Příběhy nám umožňují „udělat si o nich obrázek“, a také je snadno odvyprávět o dům dál. Ve společenském potenciálu vyprávění je totiž zakonzervována tresť naší evoluční minulosti. Nepřátele a škůdci byli provázeni špatnou pověstí, kdežto dobrý příběh následoval ty, na něž se dalo spolehnout.

„Ustavení a rozvoj spolupráce byl ve výsledku klíčový faktor pro úspěch rodu Homo sapiens,“ dodává Brian Boyd. Současnost na tomto půdorysu postavila pavučiny sociálních sítí. Jonathan Gottshall se domnívá, že vedle snadného šíření drbů přebírají také roli hlavního nosiče příběhů. Není možné si zároveň nepovšimnout, jak takový facebook vytváří arénu, v níž se soutěží podle pravidel podobných přírodnímu výběru.

Příběhy, ale i obrázky či fotky si navzájem konkurují, a ty „nejzdatnější “ se posléze memeticky rozšíří rychlostí virové nákazy. Někdo vykládá vtipné historky, jiný prezentuje své kuchařské umění, ale ve výsledku jde podle Boyda o přitáhnutí pozornosti. Neboť ti, kteří se jí těší, se mohou snadněji státi úspěšným vzorem, který se dále napodobuje, reprodukuje a šíří…

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

REKLAMA

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.