Přijdou další jaderné katastrofy? Naučme se s nimi žít...

Jak změnila svět katastrofa ve fukušimské jaderné elektrárně? A jaké jsou vlastně její důsledky? A má vůbec ještě jaderná energetika budoucnost?

Přijdou další jaderné katastrofy? Naučme se s nimi žít...
Přijdou další jaderné katastrofy? Naučme se s nimi žít...
Zdroj: archiv

Rok 2011 byl rokem zajíce – vstoupil po roce tygra a před rokem draka, jako údajně odpočinkový mezi dvěma dynamickými znameními. Je ale vidět, jak moc se horoskopy mýlí – byl to rok velkých turbulencí," řekla na konferenci GIS Dana Drábová,  jaderná fyzička a předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost. 

Ke katastrofě ve Fukušimě došlo pod vlivem opravdu enormní katastrofy – a rozpoutala opět diskuzi o tom, jestli lidstvo už dospělo do stadia, ve kterém má na to využívat energii získávanou přímo z rozbíjení hmoty. Netaháme jen čerta za ocas, když tuto koncentrovanou energii využíváme? „Energie z jaderného štěpení je opravdu extrémně koncentrovaná, je asi milionkrát silnější než energie pocházející z běžné chemické reakce – tedy například ze spalování," vysvětlila Drábová.   

V jaderných elektrárnách je radioaktivita vymykající se lidské fantazii. Podle Dany Drábové je celková radioaktivita v jednom provozovaném bloku 1019–1020 Bq. Těžko představitelné číslo… Znamená, že k takové počtu radioaktivních reakcí dojde v jednom bloku za jednu sekundu. Celková radioaktivita zemské kůry má přitom jen asi tisícinásobný počet reakcí než jediný jaderný blok. Zodpovědnost člověka je tedy stejně obrovská… Jak moc radioaktivní jsou jaderné elektrárny?

Jak bezpečná je jaderná energetika?

Za dobu, co fungují (60 let), si jaderné reaktory odpracovaly asi  15 000 tzv. reaktor-roků, tedy počet reaktorů krát počet let, co pracují. Za tu dobu došlo ke třem opravdu vážným haváriím. Pro  jaderné fyziky je velmi složité to popsat. 

Pokud jaderný expert řekne, že frekvence jaderných havárií této síly je třikrát za 15 000 let, odpoví laik: „Ale ono se vám to stalo třikrát za 50 let.“ A částečně bude mít pravdu – problém je v neschopnosti jaderných vědců vysvětlovat složité problémy lidem bez fyzikálního a matematického vzdělání.  

Největší nehody

Nejhoršími jadernými katastrofami v dějinách byly Černobyl, Three Mile Island a loňská Fukušima. Následky Fukušimy přitom ještě nejsou úplně zpracované, ale zdá se, že je druhá nejhorší v dějinách – její důsledky představují asi 20 procent následků Černobylu. 

11. března 2011 zasáhlo japonské pobřeží zemětřesení v síle okolo 9 stupňů Richterovy škály. Bylo jedno z mála této síly v dějinách. Byly zasaženy celkem 4 elektrárny, nejvážnější situace však nastala v elektrárně Fukušima .Samo zemětřesení nemělo na čtyři zasažené jaderné elektrárny velký dopad – jen byly odstaveny reaktory. Kdyby neštěstí skončilo jen tímto extrémně silným zemětřesením, elektrárny by to zvládly. Bloky by sice byly dlouhodobě odstaveny kvůli kontrolám, ale nedošlo by k úniku radioaktivní páry. 

Za to mohla až obrovská vlna cunami, která přišla hodinu po zemětřesení. Zemětřesení uvolnilo energii odpovídající síle 600 milionů bomb, jaké byly svrženy na Hirošimu! Způsobilo to rozhýbání asi 20 miliard tun vody a vyvolalo cunami o výšce 10–20 metrů. Dopady zemětřesení na japonsko byly obrovské a ještě stejně veliké budou.

Právě v oblasti, kam cunami udeřila, jsou totiž elektrárny pro velkou část Japonska. Během pár minut tak země ztratila asi deset gigawattů energie v jaderných i klasických elektrárnách; ty zničilo už zemětřesení, nikoliv vlna cunami. Podobně je tomu podle Drábové i s oběťmi – doposud se registruje asi 23 00 úmrtí vlivem zemětřesení a cunami, zatím není doloženo ani jediné úmrtí na radioaktivitu. 

Kde udělali Japonci chybu?

Fukušima patřila k místům s největší koncentrací jaderné energetiky na světě. Souvisí to s japonskou mentalitou: Japonci rádi koncentrují podobné věci a činnosti do jednoho místa – podle Drábové to sice funguje bezvadně, ale jen do té doby, než se něco pokazí. Pak jsou následky o to horší… Když udeřila vlna, byly tři ze šesti reaktorů odstaveny; celkem má Japonsko 54 bloků, z nichž čerpá asi třetinu energie (zhruba stejně jako Česko). 

Bloky byly odstaveny proto, aby se zmírnily následky po zemětřesení, jen se odvádělo zbytkové teplo – které je bohužel nemalé. Hlavní ničivá síla vlny se na elektrárnu vrhla ve výšce asi 10–14 metrů. Mohli s tím Japonci počítat? Podle Drábové s tím Japonci počítat museli; a udělali velkou chybu, že se na to nepřipravili. V oblasti, kde Fukušima stojí, přicházejí podobně vysoké vlny jednou za 30 let. Je nepochopitelné, že protipovodňový val byl vysoký jen šest metrů. A je stejně absurdní, že na to nikdo za dlouhá léta neupozornil… 

Japonci, přestože patří k národům, které si hodně váží tradice a minulosti, tentokrát zanedbali i varování předků. V oblasti Fukušimy jsou v lesích i na polích k vidění velké dřevěné kameny se znameními. Tyto stély říkají: „Až sem dosahovala voda – tady ať nikdo nestaví.“ Ale Japonci stavěli – a rovnou jaderné elektrárny. Dana Drábová to považuje za naprosté selhání zdravého selského rozumu. 

Vědecká konference GIS Esri každoročně mapuje novinky i poznatky z oboru geoinformatiky. Příkladem může být ochrana vodních zdrojů a ovzduší, mapování a správa biotopů nebo sledování života a migrace zvířat. Nástrojem pro využití možností geoinformatiky v praxi jsou tzv. geografické informační systémy, GIS. S těmi se obvykle setkáváme ve formě webové mapové aplikace. Ty jsou ale jen špičkou ledovce možností, které spolupráce map, vědeckých postupů a počítačů nabízí. Více se dozvíte na stránkách ARCDATA.

Černobyl a Fukušima: v čem je rozdíl?

Když se podíváte na fotografie Fukušimy a Černobylu (o pár odstavců nahoře), zjistíte, že jsou si velice podobné. Laikům se může zdát, že havárie byly tedy vlastně v podstatě stejné. Omyl. Japonská technologie byla výrazně vyspělejší než zastaralý sovětský reaktor, u něhož se na bezpečnost vůbec nehledělo. Fukušima měla bariéry, které brání radioaktivním látkám v úniku. Černobyl nic takového neměl, chyběl mu i „containment“ – tedy jakýsi obal, který zvnějšku chrání reaktor před porušením. 

Mohou za paniku média?

Panika, kterou kvůli hrozbě radiace mohou vyvolat média i politici, představuje větší nebezpečí, než skutečné ohrožení radioaktivním spadem. Nepřiměřené reakce vedou k neadekvátním a hodnocením ještě nepodloženým rozhodnutím o budoucnosti jaderné energetiky. Zatímco na statisíce mrtvých v důsledku zemětřesení a cunami v posledních letech si veřejnost již zvykla, podobně jako si už nepamatuje oběti z chemických havárií (1984 Bhopál, Indie – bezprostředně 2500 obětí, 100 tisíc zasažených osob) – u „záření“ je to jiné. Podle Drábové by si lidé měli uvědomit několik faktů: 

  • Při výrobě megawatthodiny elektrické energie z uhlí zemře o řád více lidí, než při výrobě téže megawatthodiny z energie jaderné – při započítání Číny dokonce o dva řády víc. 
  • Rizika radioaktivity se výrazně přeceňují. Pokud někdo podnikl po havárii ve Fukušimě let z Evropy do Tokia, absorboval dávku záření v důsledku výškového letu větší, než za samotného pobytu v Tokiu. 
  • Informování o zemětřesení v Japonsku se velice rychle zúžilo na informace o jaderné elektrárně Fukušima. Navzdory desítkám tisíc mrtvých v důsledku zemětřesení a cunami, navzdory potřebám organizovat mezinárodní pomoc přeživším, a navzdory relativnímu omezení ohrožené zóny okolo fukušimské jaderné elektrárny.


Jak zní poučení?

Předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost to vystihla velmi rozumně: „Je potřeba veřejnost upozorňovat na fakt známý každému uživateli automobilu – nulové riziko v našem životě neexistuje, technologie budeme využívat, musíme ale neustále snižovat rizika z nich plynoucí. Bojíme se jaderných elektráren, bojíme se kysličníku uhličitého, vyrábíme poplachy a paniky z rizik tak nicotných, že je nelze vyjádřit než dlouhou řadou nul za desetinnou čárkou, vyžadujeme ve všem bezpečnost ne stoprocentní, nýbrž tisíciprocentní (jako v případě ukládání jaderného odpadu)… 

Kdyby se takhle měli chovat naši kurážnější předkové, nikdy se nemohly uskutečnit objevitelské plavby, základní principy vědy a techniky by zůstaly neodhaleny, neboť v každém objevu je obsažena určitá míra rizika.

Co s tím? Naučit se znovu žít s riziky, uznat je za nezbytnou podmínku pozitivního vývoje. Nemusíme se po hlavě vrhat do šílených nebezpečí, jen uvážit, co představuje větší hrozbu: zda přijetí určité míry rizika, nebo požadavek absolutní bezrizikovosti, a v důsledku toho ustrnutí, úpadek a zaostání." 

 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Související články