Důstojník umělec

Zastavujeme se v horní části sjezdovky. Byla vystavěna v sedmdesátých letech minulého století díky neúnavné iniciativě jednoho z důstojníků vojenské posádky ve Vysočanech. „Skutečně o to vehementně stál. Ale po vykácení tam zbyly obrovské balvany. Ty museli vojáci místo plnění bojových úkolů rozbíjet palicemi. I dnes je důstojník známá postava. Před deseti lety utopil traktor i s vlekem na Lipně," je další úsměvná příhoda popisující zimní událost na ledové ploše známého jezera.

Na dosah od konce sjezdovky je malá, dnes téměř zaniklá studánka. I k ní se váže příběh, tentokrát spíše pověst. „Němci tvrdili, že se v ní líhnou Přimďáci. Odtud je dolů nosí čápi," ukazuje na suťový pramen Kůs. „Dnes je zanesen také tím, jak se zde rozšiřovala cesta."

Další zajímavostí, na kterou průvodce poukazuje, je zvláštní a pro Přimdu typická dvojitá špička mnoha smrků. Obracíme hlavy vzhůru. Nikdy jsem si toho nevšiml, ale  snad každý druhý strom má dvě špičky. Vyrostou po odlomení námrazou ztěžklé původní špičky stromu.
Pod donjonem neboli hlavní obytnou věží se výprava dozvídá hradní zajímavost. Věž věkem značně utrpěla. Oprava a dozdění stěn byla provedena za přispění Jindřicha Kolowrata už v roce 1923. Místa dozdívání jsou patrná dodnes jinou velikostí a barvou kamenných kvádrů. Poslední větší oprava následovala po sesutí části kvádrů v roce 1966. „Ještě dnes některé můžeme najít kolem po lese. Tenkrát se to pokoušel opravit Armabeton, měli tu i jeřáb. Po deseti letech toho ale moc neudělali."

Mladé buky rostou 
i díky dálnici

Další zastavení je u vyhlídky směrem k jihu. I přes mlžný opar se v dáli ukazují první šumavské kopce a pod námi je „béčko", rybník svým tvarem připomínající druhé písmeno abecedy. Pokračujeme prohlídkou věže i zevnitř a naše kroky míří severně kolem skalního hřebenu na kótu 848, nejvyšší bod Přimdy. „Stávala tu jakási dřevěná rozhledna sloužící vojákům. V šedesátých letech se zřítila, zbyly jen kusy železných pásů…"

Tady je nutné zmínit krásný výhled do vnitrozemí směr Tachov. Lesy a zase lesy. Scenérii narušuje jen silniční tepna vedoucí k Rozvadovu. 
I ta ale má jistý pozitivní vliv na přimdskou floru. Díky ní je sem omezen pohyb jelení zvěře. „Nedochází k okusu malých stromků a tak se to tu pěkně omlazuje," ukazuje na množství dvoumetrových tenkých buků a neskrývá obdiv náš průvodce.

Kolem Přimdy vede téměř po vrstevnici cesta, připomínají horský kamenný chodník. Dávné dílo Kolowratů, které nás přivede na stejnojmennou vyhlídku čnící na skalním ostrohu. Jsme na krásném místě přírodní rezervace.

Mokřady, rybníčky a vzácná květena 
– to je Mílov

Míříme mírně dolů suťovým porostem, kde se to šťavnatě zelená mladými lístky. Na okraji lesa překračujeme louku a silnici a je před námi druhý díl putování. Tentokrát v podhradí v oblasti zaniklé obce Mílov.

Mílovské údolí je důležitá pramenná oblast. Skoro vše je podmáčené a na první pohled zaujmou žluté plochy rozkvetlých blatouchů. Dříve zde byla soustava sedmi rybníčků pěti mlýnů, chalupy a dvě hospody. Dnes je místo vysídlené, mlýny zanikly a rybníčky obydlel bobr. „Od osmdesátých let se tu pásl skot. Začalo to ještě za éry státních statků Tachov. Z Kanady dovezli helefordy a chtěli je tu nechat celý rok pod širou oblohou. Plemeno z Kanady by mělo vydržet. Nešlo ale o dobrý nápad. V důsledku zimních mlh a námraz měli stále zápaly plic."

Boty se stále více a více boří do vlhké trávy pohupující se na podmáčeném terénu. Čeká na nás překvapení v podobě vzácných rostlin. Nalézáme bílé květy vachty trojlisté a nafialovělý vstavačovitý prstnatec májový. Věčné mokro jim svědčí, jinde by tyto rostliny nepřežily.

Masožravky u Kolowratů

Míříme za masožravými rosnatkami. Mezi zdejší patří okrouhlolistá a střední. „Rosnatka střední tu má jedno z nejbohatších stanovišť v republice," poukazuje Milena Prokopová ze správy CHKO Přimda. A to už se blížíme 
k Černému rybníku, kde je vyhlášená přírodní památka 
s názvem Kolowratův rybník. Zdánlivý nesoulad názvů má svůj důvod. Jde o jakousi revanš za strany ochránců přírody směrem k majitelům, kteří nyní musí užívat rybník podle jiného režimu než například na chov pstruhů. Na druhé straně hráze od rybníka je mokřad velikosti několika metrů čtverečních. „Kdysi jsme sem s mým otcem zasadili několik oddenků ďáblíka bahenního a od té doby tu rostou," vzpomíná Evžen Kůs na dobu, kdy v Mílově nebyl snad žádný kus této chráněné mokřadní rostliny připomínající listem i květem pokojovou kalu.

Slunce střídá lijavec, inu Přimda

Do teď krásné slunečné počasí sobotního poledne vystřídal náhlý příval deště. Rozmar počasí přesně podle scénáře, jak jej na začátku popisoval  přírodovědec Evžen Kůs. Opouštíme rybník a lesní cesta nás vede kolem lípy. Ne lecjaké, jde o památný strom a největší lípu na Tachovsku. Mílovská lípa má obvod kmene přes sedm metrů.

Kdo není oblečen do pláštěnky či nemá deštník je promočen na kost a tak bez zdržování pochodujeme rovnou na parkoviště na náměstí v Přimdě. Před informačním střediskem se skupinka loučí s průvodcem a ruky podání střídá nejen pozdrav, ale také souhlasné díky, bylo to krásné. Usedáme do aut a rozjíždíme se na různé strany. Stěrače sotva pobírají obří kapance a vzadu mizí hrad zahalen v mracích. Po několika kilometrech už je sucho. V Úšavě nepršelo a o kus dál v Tachově dokonce svítí slunce. Přimda nám ukázala nejen krásy přírody, ale i pověstný rozmar počasí.