Proč padl antický Řím? Kvůli problémům, kterými trpí i naše civilizace

EROI - to je zkratka, která dokáže vysvětlit, proč padají civilizace. Vysvětlí vám ji český egyptolog Miroslav Bárta.

Proč padl antický Řím? Kvůli problémům, kterými trpí i naše civilizace

Výzkum a studium kolapsů dávných civilizací přináší překvapivé poznání i pro nás, generaci 21. století. To jste se mohli dočíst i v listopadovém rozhovoru s profesorem Miroslavem Bártou v tištěné verzi National Geographic. Náš přední egyptolog informace o pádu egyptské říše na tomto místě doplňuje i o podobný vývoj, který nastal v říši římské. Navíc vysvětluje, co znamená poněkud záhadná zkratka EROI, která při vývoji jednotlivých civilizací hrála - a vždy bude hrát – zásadní roli. 

Římská paralela

Velmi podobně jako v Egyptě probíhal i úpadek římské říše, který velmi dobře popsal J. Tainter (2009, 173–201). Navíc je i tento mechanismus úpadku velmi zajímavý i pro naši dobu. Tainterovou zásluhou je, že na základě detailní práce mnoha předchozích badatelů předvedl, že proces úpadku římské říše byl také především dlouhodobým procesem a že nešlo pouze o jakýsi přímý důsledek vnějších vpádů cizích etnik, poklesu výkonosti ekonomiky, úpadku morálky nebo vzestupu křesťanské víry.

Nejvíc financí šlo na sociální dávky.

Řím nejprve prošel bezprecedentním rozmachem, který začal v posledních stoletích před koncem starého letopočtu. V r. 167 př. Kr. Římané získali poklad makedonského krále, díky čemuž si mohli římští občané užívat daňových prázdnin. V r. 130 př. Kr. Řím dobyl pergamské království a jeho státní rozpočet tak stoupl ze 100 na 200 milionů sesterciů. Následné dobytí Sýrie tento rozpočet navýšilo na 340 milionů. A když Caesar dobyl Galii, klesla hodnota zlata bezmála o dvě třetiny. Vrcholem tohoto trendu bylo dobytí Egypta a zánik ptolemaiovské dynastie. Augustus byl císařem, který se v prvních letech nového letopočtu jako první začal soustřeďovat na udržení dobytých držav.

Tehdy skončila expansivní politika Říma. Do budoucna budou náklady na jeho udržení a provoz pouze stoupat. Tento trend však potrvá desítky let než dosáhne „kolapsoidního“ stavu. I z dnešního pohledu byla struktura výdajů tehdejšího Říma poměrně moderní, hlavní výdaje se týkaly platů a přídělů píce a potravin pro armádu, úředníky a ostatní státní zaměstnance, veřejné práce, poštovní služby, redistribuce uniforem, školství a „sociálních dávek“.

To vše stálo na základě ekonomiky, která byla z 90 procent agrární. Jednalo se sice o říši na velkém teritoriu, ve skutečnosti však všude vládl regionalismus: obilí se nevyplatilo distribuovat na vozech do vzdálenost větší než 480 km. U vědomí nastupujících potíží přistoupil v r. 64 Nero k znehodnocení oběživa tím, že ve stříbrném denáru navýšil podíl základního kovu a minci zároveň zmenšil. To bylo opatření, které získalo na velké popularitě zejména díky tomu, že mandatorní výdaje státu neustále narůstaly a ani války s Germány nebyly natolik produktivní, že by z kořisti uhradily náklady. Za Septimia Severa (193–211) dospěla situace tak daleko, že denár obsahoval pouze 43–56 % stříbra.

Když přijde krize

Z pohledu proklamované české strategie budování funkčního systému školského vzdělávání (který po dvaceti letech stále nebere konce) stojí nepochybně za pozornost velká vleklá krize, která postihla římskou říši v letech 235–284. Tehdy došlo k velké inflaci, vnějším vpádům a narušování integrity státu, obrovskému nárůstu armády a úřednictva, zvyšování daní a drastickému poklesu hodnoty měny. Hlavními doprovodnými faktory byl úpadek znalostí, gramotnosti a matematických schopností, mající za následek enormní propad kvality a množství informací, kterými disponovala společnost obecně a vláda zvlášť (kdo se odváží tvrdit, že moderní paralely k tomuto vývoji neexistují)? S tím souvisel i úpadek legitimity a nárůst vlivu zájmových skupin – během asi 50 let se na římském trůnu vystřídalo na 27 císařů.

Císaři museli paradoxně pro vytvoření alespoň minimálního zdání legitimity přistupovat k výdajům, které byly vzhledem ke stavu státní pokladny naprosto nesmyslné a zejména všemi prostředky podporovat armádu. V době této krize například Aureliánus (270–275) nařídil místo mouky vydávat jako sociální podporu chleba a prodávat subvencované vepřové, sůl a víno. Postupně docházelo k odstředivým tendencím a jednotlivé provincie se začaly vymaňovat ze sféry římského vlivu. Populace ubývala a k tomu ji decimovaly občasné epidemie (165/166–180 a 250–270). Tehdejší svět a obchodní cesty začaly být narušovány hordami barbarů a tím upadal i dálkový obchod a pohyb luxusního zboží.

Byrokracie požírá své tvůrce

Nestabilitu říše se pokusil vyřešit císař Dioklecián na počátku 4. století tím, že decentralizoval a zvětšil administrativní aparát do té míry, že na konci jeho vlády se tento zdvojnásobil. Jeho hlavní opatření spočívalo v tom, že vytvořil dva císařské úřady spravující východní, resp. západní část říše. Každý císař měl k ruce svého caesara. Netřeba zdůrazňovat, že každý z těchto vysoce postavených vládců měl k dispozici i svůj vlastní úřednický aparát. Diokleciánův nástupce Konstantin zavedl křesťanství jako státní náboženství – možná i proto, aby posílil svou legitimitu na trůnu jako bohem vyvolený panovník. Čtvrté století bylo také svědkem bezprecedentní inflace – např. v Egyptě stál modius (8,75 l) pšenice v roce 335 více než 6000 denárů a o tři roky později již více než 10 000 denárů. Mattingly se domnívá, že bezprostředním důvodem pro tento raketový vzestup bylo rozhodnutí nevázat hodnotu platidla ani na zlato, ani na stříbro (Mattingly 1960, 194 a dále). Je zdokumentováno, že v letech 150–301 vzrostla cena zlata 45krát a stříbra 68krát.

Dioklecián se v r. 301 pokusil cenovým ediktem zafixovat ceny základních komodit, ale toto opatření se prakticky nikdy nedodržovalo. Ruku v ruce s inflací šlo vylidňování venkova, zanedbávání zemědělské půdy a obecný demografický propad. V důsledku toho došlo v některých oblastech k opuštění až poloviny plochy orné půdy. To pochopitelně mělo dlouhodobý katastrofální dopad na ekonomický stav Říma. Daňové zatížení vystoupalo na neúnosnou úroveň, takže se stávalo, že obyvatelé provincií dokonce vyzývali barbary, kteří stále více a více narušovali integritu země, aby je zbavili daňového zatížení vůči Římu. V polovině 5. století se celý systém zhroutil.

EROI – pouhá zkratka nebo jeden z principů lidských dějin?

Zkratka anglického Energy return on investment „návratnost vynaložené energie“ je faktorem, který vždy hrál, hraje a nepochybně bude hrát významnou roli při vývoji civilizací. V podstatě jde o číslo, které nám udává, kolik získáme energie z energie investované: například veškerý zisk z využívání energie černého uhlí v poměru k energii, kterou musíme vynaložit na to, abychom toto uhlí získali, kam je třeba započítat nejen přímé náklady na těžbu, ale i případné ekologické následky, rekultivace apod. Jednotlivé civilizace samozřejmě investují podstatnou část svého potenciálu také do projektů, které nejsou důležité ekonomicky, ale mají životně důležitý význam pro jejich legitimizaci a udržení statu quo. Jako příklady můžeme uvést staroegyptské pyramidy či Římské koloseum.

Nedávná návštěva Kolosea se stala kanadskému politologovi Thomasu Homer-Dixonovi osudnou. Monumentálnost stavby, její výjimečnost a jedinečnost ho nakonec přivedly k zamyšlení a systematickému studiu praktických aspektů spojených s jeho stavbou. Byl to Vespasian, který se po Nerově smrti v roce 68 a následné občanské válce nakonec stal císařem a stavbu zahájil v roce 72. V roce 80 stavbu dokončil jeho syn Titus – její „kolaudace“ trvala sto dní, během každodenních her a zápasů bylo mj. zabito několik desítek tisíc zvířat. I Homer-Dixonovi bylo zřejmé, že monumentální stavby dávných civilizací dokládají nejen jejich zacházení s energiemi, ale i samu podstatu jejich existence. Tak, jako byla stavba pyramid životně důležitým fenoménem pro Egypťany Staré říše, tak může být Koloseum chápáno jako ikona římské civilizace.

Kde vzali energii na kolos jménem Koloseum?

Koloseum se od klasických řeckých divadel liší tím, že jde o zcela volně stojící stavbu. Jeho půdorys je eliptický a má rozměry přibližně 189 × 156 m. Vnější zdi Kolosea dosahovaly výšky 48 m. Ústřední aréna měla rovněž půdorys ve tvaru elipsy o rozměrech 87 × 55 m. Do hlediště vedlo 80 vchodů, z nichž 76 bylo vyhrazeno veřejnosti. Podle odhadů mohlo Koloseum pojmout 50–87 000 diváků.

Rok provozu Kolosea stál stejně jako obilí z Manhattanu

Tyto omračující údaje přivedly Homer-Dixona k úvaze o tom, jaké energie musí každá říše získávat a vydávat. Koloseum je toho dobrým příkladem. Spočítal, že během jeho stavby bylo třeba získat, přemístit a použít na jeden milion metrických tun materiálu, z toho 295 000 tun travertinu, 653 000 tun betonu, 54 000 tufu, 58 000 tun cihel, 6 000 tun mramoru a 300 tun kovu pro zajištění spojů mezi stavebními částmi. Výsledkem úvah na téma energií a komplexních společností dospěli Homer-Dixon a jeho spolupracovnice Karen Frecker k následujícím odhadům – vzhledem ke složitosti konceptu energetické náročnosti stavby se soustředili pouze na to, kolik kalorií spotřebovali lidé a zvířata účastnící se přímo konstrukce Kolosea. 

V průměru počítali s tím, že těžce pracující člověk na stavbě vydá 3000 kcal denně. Výsledná hodnota potřebná na stavbu Kolosea činila 44 miliard kilokalorií. 34 miliard se spotřebovalo na krmení 1 806 tažných volů, 10 miliard spotřebovalo 2 135 dělníků na stavbě, kteří pracovali 220 dní po dobu pěti let (římský rok překypoval státními svátky, během nichž se pravděpodobně ve stavbě nepokračovalo). Odhaduje se, že ve starověkém světě v produktivních oblastech bylo třeba 58 dní v roce na obdělávání hektaru pole pšenice a 40 dní na hektar louky na seno. Průměrný zisk energie z hektaru pšenice mohl být 2,2 mil. kcal a z hektaru louky na seno asi 3,8 mil. kcal. Z těchto čísel jsou již odděleny náklady na obdělávání (174 000 a 120 000 kcal pšenice/seno). Aby tedy bylo možno zajistit roční provoz stavby Kolosea (jedná se pouze o přímé náklady na staveništi), bylo potřeba obdělat plochu zhruba 20 km2 pšeničných polí a 35 km2 luk, tedy zhruba plochu dnešního Manhattanu.

Podívejte se, jak se Koloseum stavělo: 

 

Symbolů se nenajíme

Koloseum, podobně jako staroegyptské pyramidy či chrámy, je důležitým parametrem komplexní civilizace. Ta se mimo jiné vyznačuje tím, že značné prostředky vynakládá na stavbu prestižních symbolických staveb, které nemají velký význam pro samotný ekonomický chod země, ale jsou naprosto nezbytné jako výraz legitimity vládnoucího složky dané společnosti. De facto se jedná, v moderním pojmosloví, o neproduktivní výdaje, které, pokud přesáhnou únosnou míru, stanou se jedním z kritických faktorů úpadku dané společnosti.

Obdobně je možné spočítat náklady nezbytné na stavbu největší pyramidy, jaká kdy byla na území Egypta postavena, Chufuovy pyramidy v Gíze (k jednotlivým detailům pyramidového komplexu viz Verner 2008, 141–162). Tato pyramida byla postavena na čtvercové základně o straně zhruba 231 m a dosáhla výšky 146,50 m. Uvnitř obsahuje poměrně složitý systém chodeb a komor. Na stavbě pracovalo průměrně 10 000 mužů a stejný počet byl zapotřebí v zázemí projektu.

Kolik stojí metr pyramidy?

Stavba této pyramidy trvala přibližně dvacet let a vzhledem k egyptskému kalendáři (3–4 měsíce trvala záplava, své si vybral velký počet svátků) můžeme odhadovat, že se na stavbě mohlo pracovat po dobu přibližně 250 dní v roce. V takovém případě můžeme odhadovat, že 10 000 lidí na stavbě vydalo denně 30 000 000 kcal a 7 500 000 000 kcal ročně. Na jejich pokrytí (pokud předpokládáme, že z jednoho hektaru byli Egypťané schopni získat – po odečtení nákladů, cca 2,2 mil. kcal) tak bylo potřeba vyčlenit úrodu z 34 km2, resp. 68 km2 při započítání mužů v zázemí. Opět je ale třeba zdůraznit, že se jedná pouze o přímé bezprostřední náklady.

K tomu musíme navíc připočíst, že kromě pyramidy byly součástí komplexu zádušní chrám postavený z vápence a bazaltu, vzestupná cesta spojující hrobku panovníka postavenou na skalnatém platu Západní pouště s údolím (byla dlouhá 850 m, překonávala značný výškový rozdíl a celá byla postavena z vápencových bloků) a údolní chrám, rovněž kamenný, kterým v údolí komplex začínal. K tomu přistupují ještě tři menší pyramidky královen (každá se základnou o straně o něco menší než 50 m a dosahující výšky přibližně 30 m), kultovní pyramida a několik pohřbů člunů ve velkých jamách vysekaných ve skalním podloží. Zajímavý je i odhad, že pouze vybudování dopravních ramp pro zajištění přísunu materiálu na staveniště a dále k stavbě pyramidy mohla spolknout až třetinu celkové kapacity potřebné na stavbu vlastní pyramidy.

Text vznikl na základě rozhovoru Tomáše Turečka s Miroslavem Bártou.

 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

REKLAMA

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.