Proč se jí lidské maso? Kanibalismus je rozšířenější, než byste čekali

Konzumace lidského masa je s člověkem spojená od jeho nejstarších počátků. Někteří archeologové dokonce tvrdí, že bez kanibalismu by dnešní civilizace vůbec nevznikla.

Proč se jí lidské maso? Kanibalismus je rozšířenější, než byste čekali

Lidské maso je lepší než vepřové nebo drůbeží. Děti chutnají jako ryby, mají jemné maso.

Začalo to vraždou. Za úplně nejstarší doklad existence člověka se dnes pokládá nález ostatků člověka pekingského, který žil na pahorku Dračí kost jižně od Pekingu asi před půl milionem roků. Nevíme toho o něm moc, ale jedním z prokazatelných faktů je, že na jídelníčku se objevovalo lidské maso. Kanibalismus byl u něj zřejmě velice častý – protože je tato oblast na zvířata poměrně chudá, byla pro něj pečínka z lidského masa jedním z hlavních zdrojů živočišných bílkovin.

Prokázat kanibalismus se podařilo i na desítkách dalších archeologických nalezišť, například ve španělském Gran Dolina nebo v chorvatské Krapině. A to ani nemluvě o nálezech, které se týkají neandrtálců, u nichž stále ještě není úplně jasné, jestli byli přímými předchůdci člověka, nebo jen slepou vývojovou větví.

Známý příklad kanibalismu se stal roku 1972. V Andách tehdy spadlo letadlo, na jehož palubě byl uruguayský národní rugbyový tým. O tomto případu byl natočen film Přežít. Podívejte se na trailer:

Koho jedli mírumilovní indiáni

Severoamerické indiány máme díky mayovkám a filmům z poslední doby zafixované jako mírumilovné lovce bizonů. Ale spousta kmenů se řídila úplně jinými pravidly. V roce 1994 bylo archeology objeveno sídliště kmene Anabazi nedaleko Grand Canyonu. V něm se našly pozůstatky řady lidských těl profesionálně naporcovaných na kusy a částečně okousaných. Když pak vědci analyzovali koprolit (zkamenělý lidský trus), zjistili, že v něm jsou pozůstatky bílkovin z jediného živočišného druhu – z člověka. Zdá se, že tito domorodci byli specializovanými kanibaly, nejedli nic jiného než lidské maso. Jsou jedinou kulturou v dějinách, která se specializovala tímto směrem…

Jak poznat kanibala? Důkazy o konzumaci lidského masa archeologové nenacházejí v žaludcích pravěkých lidí, ale na kostech obětí kanibalismu. Nejčastěji se hledají stopy po pazourkových nožích, které zůstaly po oddělování masa od kosti. Dalším důkazem jsou typy kostí, které se na hromadách nacházejí. U skupin podezřelých z kanibalismu jde většinou o dlouhé kosti na rukách a nohách – tedy místo, kde bývá hodně masa. Definitivním důkazem jsou pak rozdrcené kosti, které dokazují, že z nich byl vysátý morek bohatý na bílkoviny.

Není kanibal jako kanibal

Papuánec

Existuje celá řada tradičních kanibalských společností. Každá má svoje vlastní pravidla a rituály, ale antropologové je dělí podle několika základních druhů. Základním dělením je, jestli se pojídá příbuzný nebo někdo cizí.

Endokanibalismus znamená pojídání mrtvých přátel nebo příbuzných jako důkaz úcty. Tato tradice je rozšířená napříč kontinenty. Například u jihoamerických indiánů z kmene Cocomas se z mrtvých příbuzných kromě masa zužitkují i kosti; z těch se mele prášek, z něhož se vyrábí chutné pivo. Podle indiánů je pro mrtvého mnohem lepší a důstojnější, když skončí v břiše přátel, než kdyby měl shnít v zemi.

Maso vlastního druhu pojídají nejen lidé, ale i mnoho druhů zvířat. Třeba takový hroch…

U australských domorodců z oblasti Queenslandu zase bylo zvykem pojídat příslušníky vlastního kmene. Toto privilegium však bylo umožněné jen těm nejvýše postaveným v kmeni. Tuk takto snědeného nebožtíka se pak rozdělí mezi příbuzné.

Občas se mísí tento druh kanibalismu i s dalšími tradicemi. U australských kmenů, které se bojí zlých kouzel, má kanibalismus i obranou funkci proti kletbám. Když umře příslušník kmene na něco podezřelého, všichni ostatní sní zbytek členů komunity. Pokud by maso pozřel ten, kdo kletbu seslal, zemřel by. Aboriginci pojídali dokonce i novorozené děti, jejich maso dostávali jejich starší sourozenci.

Exokanibalismus je ten důvěrně známý kanibalismus, s nímž se setkáváme v dobrodružné literatuře i filmech. Máme ho sice spojený hlavně s Afrikou a Oceánií, ale paradoxně jeden z nejstarších dokladů jeho existence pochází z Evropy. Římský historik Tacitus psal o keltském zvyku pojídání mozků nepřátel. Měli to dělat druidové, a to proto, aby do nich přešla síla protivníků.

V Karibiku bylo lidské maso na jídelníčku běžnou položkou. Jedlo se ve všemožných podobách – syrové, opékané, uzené i nasolené.

Máte chuť na barbecue? Oblíbené americké opékání masa nazývané barbecue se pomalu prosazuje i u nás. Možná vás přejde chuť, když se dozvíte, že původně se jednalo o karibský rituál „barbacoa“, při kterém se nad ohněm ze syrového dřeva opékal válečný zajatec.

Lidské maso pojídala i tak velká civilizace, jakou byli Aztékové. Při jejich obřadech byly popravovány až desetitisíce zajatců, jejich srdce sice dostali bohové, ale o maso se rozdělil celý národ. Úředníci dostali kýty, kněží vnitřnosti a obyčejní lidé si odnesly zbytek. Při slavnostech zase Aztékové pojídali směs jemně nasekaného lidského masa a kukuřičné mouky.

Kanibalové 20. století

Přestože jsme zatím uváděli hlavně historické příklady, institualizovaný kanibalismus nezemřel ani ve 20. století. Na příklad za vlády středoafrického diktátora Bokassy  se v 80. letech 20. století na jeho stole objevovalo maso dětí diktátorových nepřátel. Po jeho svržení bylo v jeho mrazáku nalezeno maso desítek dětí… Ve stejnou dobu zřejmě lidské maso konzumoval i jiný známý diktátor, ugandský Idi Amin. Také jeho mrazák byl plný lidských těl, z nichž bylo osekáno to nejchutnější maso.

Existují také důkazy o tom, že za II. světové války pojídali maso Američanů japonští vojáci. Nebylo to z hladu (k tomu zase často docházelo na východní frontě), ale proto, že to rozkázali jako mstu nepříteli jejich velitelé.

Má kanibal výčitky svědomí? Jen když nesedí na kokosu

Z pohledu Evropana žijícího ve 21. století zní tyto praktiky nepřijatelně. Je jisté, že nějaké morální problémy s tím měli všichni, kdo lidské maso ochutnali. Pokud se však kanibalismus ve společnosti rozšířil, vznikla pravidla, která jeho existenci měla ospravedlňovat. Daniel Diehl uvádí v knize Historie kanibalismu příklad z Afriky. Domorodec z kmene Purari vysvětluje, kdy je možné pojídat lidské maso: „Není naším zvykem jíst člověka, kterého jsme sami nezabili. Je ale jedna výjimka. Když jste, poté, co jste zabili člověka, šli a posadili se na kokosový ořech a řekli své dceři, aby uvařila srdce toho člověka, pak jste mohli vypít vodu, v níž se to srdce vařilo. Také jste směli sníst kousek toho srdce, ale pořád, celou dobu, jste museli sedět na těch kokosových ořeších.“

 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.