Protichůdné proudy Jižní Afriky

Dokážou rezervace ochránit moře kypící pestrým životem? Jak uchovat vodní bohatství a nepoškodit rybáře, kteří jsou na něm závislí? Odpověď hledal v březnovém čísle National Geographic Kennedy Warne
 s fotografem Thomasem Peschakem.

Zdroj: Thomas Peschak

Při západním pobřeží Kapského Města, poblíž místa zvaného Dungeons, které si kvůli velkým vlnám oblíbili surfaři, leží nízký a plochý ostrov, kde se usadili lachtani. Podřimují, bučí, opatrují mláďata a občas se ponoří do vod Atlantiku, kde se k jejich skotačení kolem útesů a mezi chaluhami mohou připojit potápěči se šnorchlem. Od vzduchových bublinek polapených v jejich srsti se odráží sluneční světlo, a když dělají salta a plavou velkou rychlostí, zanechávají za sebou podvodní stopu, která připomíná bublinky šampaňského.

Ostrov se nachází v chráněné mořské oblasti Karbonkelberg, kde je přísný zákaz rybolovu. Rezervace je součástí mnohem rozsáhlejší chráněné zóny, která zahrnuje většinu pobřeží kolem Kapského Města. Karbonkelberg je místem, kde člověk, okouzlený bezprostředním pohledem do tváře chlupatého lachtana, může získat pocit, že v mořském světě je všechno v pořádku. Pokud ovšem nepohlédne vzhůru, jako jsem to udělal já, a nevšimne si zástupu mužů, kteří se plahočí po stezce na úbočí hory s těžkými pytli na zádech.

Odpoutal jsem se od obratných lachtanů, zaplaval jsem do malé zátoky a vystoupil na břeh vystlaný silnou vrstvou odhozených lastur ušňí. Byly velké jako misky na polévku, třpytily se perleťovými odstíny růžové a zelené a trochu připomínaly odlesky polární záře. Vzduch byl prosycený puchem lachtanů a hnijících chaluh. Mezi lasturami si vykračoval ibis a vyzobával zbytky jejich původního obsahu. Vyšplhal jsem se na plochý balvan, který byl ještě před chvílí hotovými jatkami. Právě tady muži vyloupávali maso z ulit a plnili jím své pytle.

Od zátoky stoupá klikatá stezka obklopená zářivě barevnými květy planě rostoucích bylin, překračuje horský hřbet a vede do osady jménem Hangberg. Po stezce, kterou místní lidé znají jako „pytláckou dálnici", putují každoročně tuny ilegálně vylovených ušní – v afrikánštině se jim říká perlemoen. Jejich maso směřuje přes dodavatelský řetězec prostředníků a zpracovatelů do Hongkongu a na jiná místa v Asii, kde jsou ušně považovány za lahůdku a afrodiziakum.

V Jižní Africe je ušeň synonymem selhání: selhalo uplatňování zákonů, selhala správa a řízení rybolovných oblastí a selhala i společenská dohoda, o niž se opírá udržitelné využití celé oblasti. Ušně už jsou prakticky vyčerpány a vyloveny, a ti, kteří na nich pytlačí, jsou obecně považováni za supy obohacující se na úkor posledních zbytků skomírajícího zdroje.

Celou reportáž najdete v právě vydaném březnovém čísle National Geographic.

Související články