První rok

Mozek malého dítěte je ne­uvěřitelný stroj na učení. Jeho rozvoj závisí láskyplné péči a především první rok má poměrně zásadní význam, upozorňuje v reportáži v lednovém National Geographic Yudhijit Bhattacharjeeová. Úryvek s fotografiemi Lynn Johnsonové vám nabízíme jako ochutnávku.

Když se koncem 80. let minulého století v amerických městech masivně rozšířil derivát kokainu crack, měla filadelfská neonatoložka Hallam Hurtová obavy, že budou děti narkomanek poškozeny. Spolu s kolegy prováděla výzkum u rodin s nízkými příjmy a porovnávala čtyřletá děcka, která byla vystavena působení drog užívaných matkou v těhotenství, s dětmi, jejichž matky narkomankami nebyly. Vědci žádné význačné rozdíly nemohli najít. Místo toho však přišli na to, že je IQ u obou skupin dětí mnohem nižší než průměrné.

„Tihle caparti byli úžasně roztomilí, jejich IQ však nečinilo víc než nějakých 82, 83," říká Hurtová. "Průměrné IQ je přitom 100. Šokovalo nás to."

Tento objev vedl výzkumné pracovníky k tomu, aby se přestali zabývat tím, v čem se obě skupiny dětí lišily, a zaměřili se na to, co je spojovalo: byl to život v chudobě. Aby badatelé lépe pochopili prostředí, kde děti vyrůstaly, navštěvovali jejich domovy se seznamem dotazů. Ptali se, zda mají rodiče pro děti doma alespoň deset knih, zda mají gramofon a desky s dětskými písničkami nebo hračky, s jejichž pomocí se děti učí počítat. Všímali si, zda rodiče mluví s dětmi láskyplným hlasem, zda si najdou čas na zodpovídání jejich otázek, zda je objímají, líbají a chválí.

Doma je doma

Vědci přišli na to, že děti, kterým se doma dostávalo více pozornosti a pochvaly, mívaly vyšší IQ. Děti žijící v prostředí podněcujícím jejich poznávací schopnosti zvládaly lépe jazykové úkoly. Děti, o které rodiče pečovali láskyplněji, byly lepší v testech paměti. O několik let později, když se z dětí stali teenageři, pořídili badatelé magnetickou rezonancí snímky jejich mozků a pak je porovnali se záznamy o tom, jak emočně vřelé péče, kolik podpory a pochval se jim dostávalo ve čtyřech a v osmi letech. Objevili významnou souvislost mezi péčí ve čtyřech letech a velikostí hippocampu – části mozku spojované s pamětí.

Nepřišli však na žádný vztah mezi kvalitou péče v osmi letech a hippocampem. Tyto výsledky prokázaly, jak zásadní význam má emočně podnětné prostředí ve velmi raném dětském věku. Filadelfský výzkum, jehož výsledky byly publikovány v roce 2010, patřil mezi první studie dokazující, že zkušenosti z dětství ovlivňují strukturu vývoje mozku. Poté následovaly další výzkumy, které prokázaly spojitost mezi sociálně-ekonomickým postavením rodiny malého dítěte a růstem jeho mozku. Mozek dítěte má už sice v sobě při narození naprogramovány ohromující schopnosti, jejich rozvoj ovšem zásadním způsobem závisí na okolním prostředí.

Vědci se teď snaží odhalit, jakým způsobem je tento rozvoj ovlivňován vzájemným působením přírody a výchovy. Vědci dnes s pomocí nových technologií nahlížejí do dětských mozků a rozplétají záhadu, jak se z novorozence stěží schopného vidět může za pět let stát jedinec, který dokáže mluvit, jezdit na tříkolce, kreslit a stvořit si imaginárního kamaráda. Čím více poznatků získávají vědci o tom, jak se během raného dětství rozvíjí schopnost rozumět jazyku, číslům a emocím, tím více si uvědomují, že dětský mozek je neuvěřitelný stroj na učení. A jeho budoucnost je do značné míry v našich rukou. Patří-li proměna shluku buněk v kojence mezi největší zázraky života, pak je stejným zázrakem i přeměna bezbranného miminka na chodící a mluvící batole schopné smlouvat o čase, kdy musí jít do postele.

Osobní zkušenost

Sledoval jsem ten zázrak na vlastní oči, když se má dcera z popudlivého uzlíčku, který neumí nic než pronikavě vřeštět hlady, proměnila na umíněnou tříletou slečinku trvající na tom, že si před odchodem z domu nutně musí nasadit sluneční brýle. Rozkvět jejích duševních a citových schopností byl řadou po sobě jdoucích zázraků a já jsem mohl jen v hlubokém údivu sledovat, jak obratně dokáže dětský mozek postupovat na cestě k pochopení okolního světa. Mezníky, které překonala, jsou jistě důvěrně známé každému rodiči.

Ve dvou věděla dost na to, aby si uvědomila, že se mě při chůzi po chodníku už nemusí držet za ruku – a chytla se jí, jen když jsme přecházeli ulici. Přibližně ve stejném věku přišla i na to, jak může bříškem chodidla ucpat odtok vany a proměnit tak rychlé sprchování v koupel ve vaně plné vody, v níž se dá tak krásně hrát. Ještě před třetími narozeninami zvládala rozvláčné promluvy a dokázala dokonce rýmovat: „Willy Wonka bonbon má, doufám, že mi taky dá."

Po dlouhých tisíciletích, kdy vychováváme děti, mají lidé stále jen velice omezenou představu, jakým způsobem zvládají malé děti tak obrovské kroky ve schopnostech poznávat, učit se jazyk, uvažovat a plánovat. Závratná rychlost rozvoje jde v těchto raných letech ruku v ruce s vytvářením obrovské sítě neuronů. Po narození je v mozku téměř sto miliard neuronů, stejně jako v dospělosti.

Zasíťovaný mozek

Jak dítě roste a přijímá záplavu podnětů, propojují se jedny neurony s jinými, až počet spojení mezi nervovými buňkami dosáhne v mozku tříletého dítěte stovky bilionů. Různé podněty a úkoly, například poslech ukolébavky nebo sahání po hračce, napomáhají vytváření odlišných nervových sítí.

Spojení se posilují jejich opakovanou aktivací. Pochva obalující nervová vlákna – tvořená izolační látkou zvanou myelin – se podél často používaných cest zesiluje, což napomáhá rychlejšímu přenosu elektrických vzruchů. Spoje ležící ladem zanikají. Přerušování spojů se říká „průklest synapsí".

V období od jednoho do pěti let a pak ještě jednou v raném dospívání prochází mozek cykly růstu a odstraňování nepotřebného. Hlavní roli v procesu označování spojů, které budou zachovány, hraje přitom zkušenost.

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.