Řekám v Británii vládnou vznešené královny. Vydry. EXKLUZIVNĚ PRO NG

Britské vydry říční nedávno málem vyhubily chemikálie vypouštěné do řek. Podařil se jim však nečekaný návrat.

Jsme na Shetlandách, nejsevernějším výběžku Britských ostrovů. Helikoptéry z vrtů v Severním moři směřují s rachotem na letiště za námi, nám však připadají, jako by byly na druhém konci světa.

VIDEO: Mořské vydry se učí rozpoznat plechovku od korýše

Charlie Hamilton James fotografuje vydry říční od chvíle, kdy se do nich zamiloval – bylo to před několika desítkami let, kdy jich ubývalo - a je přímo posedlý sledováním jejich cesty zpět k zdravé populaci.

Ví, jak vydru vystopovat, a prozradil mi svou metodu: obličej ponořit co nejhlouběji do vody a chovat se tiše - nešeptat (raději gesta), vyrovnaně dýchat, ploutve nechat v klidu. Když budete mít štěstí, možná se k některé vydře přiblížíte.

Královny řek

V mělkých vodách prchají před našima nohama drobné platýsovité rybky. Naše velká podmořská těla s brýlemi si připlouvají prohlédnout dva tuleni. Avšak vydru, o které jsme si mysleli, že je tady, a jejíž vzdálenou siluetu - hlavu v podobě disku, oblouk hřbetu a dlouhý silný ocas sloužící jako kormidlo - jsme zahlédli před hodinou dalekohledem, není nikde vidět. Vydří samci dávají máváním ocasu sebevědomý signál ostatním vydrám, že toto je jejich teritorium. Díváme se, čekáme a chlad nám proniká do morku kostí.

Potom do mě Charlie lehce šťouchne a ukazuje na nějaké plevelem porostlé skály na pobřeží. Chumel vlhkých chaluh bublinatých a pilovitých, spleť okru a khaki. Anonymní pobřežní linie. Nic tam není. A pak ji spatřím: měkké tělo těsně nad hranicí přílivu. Schnoucí čokoládově zbarvená kožešina po staletí lovená kvůli své hustotě a hřejivosti, rozčísnutá na dvě strany pohybem ve vodě.

Spící, více než metr dlouhý a šest až devět kilogramů těžký, nádherný živočich s lesklou srstí leží ve svém pohodlném úkrytu v závětří. Břichem a bradou vzhůru, hustá zmuchlaná srst trčící na všechny strany, prsty na předních tlapách rozevřené s viditelnými plovacími blánami mezi nimi, všechny čtyři nohy ve vzduchu. Chrápe? To nemohu říct. Dlouhé vousy, které slouží k detekci pohybu ve vodě jako čidla, jež reagují na kmitání rybího ocasu před nimi, vystupují z tlamy na každé straně na celou šíři hlavy. Hlava vydry je jakýsi shluk antén, celé její tělo je organismus řídící se heslem „hledej, prozkoumej a sněz“. Ne však v tuto chvíli. Tady je královna rozvalená na své pohovce. Z uvolněné polohy na zádech vyzařuje dominance, sebejistota vrcholového predátora v jeho prostředí.

Na Britských ostrovech žije jen jeden druh vydry - Lutra lutra, euroasijská vydra, která je doma stejně v moři jako v sladké vodě. Jediný rozdíl je v tom, že vydry žijící v moři se musejí často umývat v sladkovodních tůních, aby dostaly ze srsti sůl a udržovaly její tepelně izolační vlastnosti. Je to živočich, kterého lidstvo zná už po tisíciletí: byla patrně jedním z nejrozšířenějších živočichů starého světa. Slovo „vydra“ bylo součástí jazyka dávných Evropanů už před tisíci let.

Vydry byly stále přítomny v říčních údolích, kde se usazovali lidé, a často byly chytány do pastí, pronásledovány loveckými psy a nenáviděny rybáři. Vydří hlava čili „maska“ byla oblíbená jako nejelegantnější typ kožešinové brašny, kterou nosí Skotové na svém kiltu. „Všichni, kdo chovají lovecké psy cvičené na vydry, by měli dostávat výslužné od Spojeného království,“ napsal v roce 1653 anglický spisovatel Izaak Walton v knize The Compleat Angler. Lovci vyder však vydry nikdy nevyhubili a vydry nesnědly všechny ryby. Jistý druh rovnováhy mezi člověkem, vydrami a rybami přetrvával po staletí.

Co se tedy stalo, že vydrám hrozilo vyhynutí? Odpověď najdete v únorovém vydání NG

Napsal Adam Nicolson
Fotografie Charlie Hamilton James

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

 

 

 

 

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

REKLAMA

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.