Řidič z pákistánské Kvéty vzkazuje: Češi, jezděte tímhle

Poušť, poušť a zase jen poušť. Posledních pár hodin jsem neviděl za okny vlaku nic jiného než poušť. Rozpálenou, vyprahlou, převážně hornatou pustinu žlutošedých odstínů, bez života a beze stopy vegetace.

Vůně zkažených vajec

Většina pákistánských spolucestujících, kteří do rychlíku nastoupili, stejně jako já, nedaleko hranice s Íránem, mi nevadila. Mnohem horší to bylo s jejich zavazadly. Z jedné strany o mně bimbala proutěná klícka s párem napůl chcíplých slepic, z druhé strany čtyři plynové bomby, které o sebe hlasitě narážely. Pod nohama jsem měl několik pytlů s moukou přikrytých otlučeným kuchyňským dřezem, nad hlavou špinavý vak vydávající aroma zkažených vajec.

Měl jsem tvář ošlehanou větrem, vlasy slepené prachem, písek v očích a žízeň, kterou nebylo čím uhasit. Byla to sice exotika, ale měl jsem jí plné zuby. Od provinčního města Kvéta nás dělilo ještě čtyři sta kilometrů a ačkoliv jsem netušil, co tam na mě čeká, neskonale jsme se tam těšil. Naivně jsem se totiž domníval, že cokoliv bude lepší, než tahle nekonečná pouštní jízda. 

Převrátí se, nepřevrátí? Sázka do loterie

Podruhé jsem to zkusil autobusem. Bylo to ještě horší.Nejvíce dostávají zabrat kolena, která musím mít přitisknuta k tvrdé konstrukci sedačky přede mnou tak, že absorbují každou ránu.

Pokouším se mezi koleno a sedadlo strčit poskládané triko, aby se mé utrpení alespoň trochu zmírnilo, ale nejde to. Snažím se nemyslet na to, jak vydržím patnáctihodinovou cestu. 

V některých úsecích je silnice nahrazena jen kolejemi vyjetými v písku. Hrůzu nevzbuzuje jenom nepředstavitelné kodrcání, při kterém přetížený autobus hrozí převrácením, hororové jsou zejména okamžiky, při kterých potkáváme protijedoucí vozidla.

Žádnému z řidičů se nechce z jediného pásu kolejí uhnout jako prvnímu, a tak oba jedou jakoby se nic nedělo a volant strhávají až těsně před srážkou.

 

Voda? Napij se a uvidíš

Charakter krajiny se postupně mění. Původně hornatý terén je vystřídán rovinou a kamenitý povrch povrchem prachově-hlinito-písčitým. Oko nemá příliš na čem spočinout a zpestření v podobě ladně tvarovaných písečných dun je spíše vzácností. Zhruba jednou za hodinu projíždíme některou z vísek. Většina je tvořena kolonií několika hliněných domků bez oken. Čas od času v některé z nich zastavíme, obvykle k občerstvovací nebo modlitební přestávce. K jídlu je zpravidla nabízena rýže, omáčka a chlebové placky, k pití voda nejasného původu nebo čaj.

 

Všude, kde byť jen na chvíli opouštím autobus, pobíhá za mnou spousta dětí. Neskrývaný zájem však jeví i dospělí. Zdá se, že mnoho Evropanů zde nezažili. Nejodvážnější z domorodců mě vítají stiskem ruky a zdvořilým úklonem, bázlivější postávají opodál. Několik anglických slovíček ovládá sotva jeden z dvaceti, ale v zemi s více než šedesátiprocentní negramotností mě to příliš nepřekvapuje. Komunikace chvílemi vázne. Absenci znalosti společného jazyka se snažím vynahradit mezinárodně srozumitelnými posuňky a úsměvy.

Místní Hilton. Alespoň pro mě ano

Do cíle přijíždíme před pátou hodinou ranní. Vyčerpáni, unaveni, zbaveni posledních zbytků energie. Celou noc jsem nezahmouřil oči.

Jediné po čem toužím je lůžko, na které bych se mohl v klidu natáhnout a odebrat se do říše spánku. Netuším kde se nachází nějaká noclehárna nebo ubytovna, ani nemám sílu hledat ji na vlastní pěst. Svůj osud proto svěřuji do rukou taxikáře, který mě odváží k oprýskané budově s nápisem HOTEL. Její pokroucený blikající neon je jediným zdrojem světla široko daleko, zbytek města je přikryt černým závojem temnoty. Netuším v jaké čtvrti se nacházíme, ani co je kolem nás. Recepční se mi sice pokouší lámanou angličtinou sdělit, že za rohem je autobusové nádraží, to mě však v dané chvíli vůbec nezajímá. Jediné, po čem prahnu, je spánek. Regenerující, osvobozující a tolik potřebný spánek… Usínám během několika vteřin.

Surrealistický budíček

Probouzí mě podivuhodná směsice zvuků vzdáleně připomínající troubení a trylkování melodických klaksonů a houkaček. „Asi autobusy,“ přemítám v duchu. Recepční přece říkal, že se hotel nachází u busového nádraží. Vstávám z postele, loudavě přistupuji k oknu a zůstávám stát v němém úžasu.

Štípu se opatrně do tváře a protírám si oči, abych se ujistil, že již nesním. Prostranství, které jsem v době nočního příjezdu ospale vnímal pouze jako tmavou neurčitou siluetu několika odstavených vozidel, nyní přede mnou leží, nasvíceno reflektory poledního slunce, v celé své surrealistické bizarnosti.

Labyrint desítek neuvěřitelně vyzdobených, popojíždějících a neustále troubících autobusů  divokého dizajnu, obklopen obdélníkem nízkopodlažních polorozpadlých budov navazující na rušnou silnici plnou nejrůznějších náklaďáků, čtyřkoláků, dvoukoláků, vozíků, povozů, rikš a cyklistů, vířících mračna žlutošedého prachu, nepřipomínal nic, s čím jsem se kdy v životě setkal.

Na nevšednost scenérie jsem zíral téměř půl hodiny a moji pozornost upoutávaly stále nové a nové detaily. Třeba takový přístřešek v rohu náměstí, který  pravděpodobně suploval mešitu.

Ozývalo se z něj táhlé „Alláhu akbar!“ a na koberečcích v jeho stínu vykonávali pobožní domorodci předepsanou modlitbu. Všude kolem vládl nepopsatelný zmatek. Alespoň mi to tak zpočátku připadalo. Čím déle jsem však toto úchvatné představení sledoval, tím intenzivněji jsem si uvědomoval, že zdejší chaos je pouze zdánlivý.

Řidič moc nevidí, ale může troubit

Od čeho jsem nemohl odtrhnout oči, byly autobusy. Neskutečně pestré a barevné, vyzdobené spoustou cingrlátek, řetízků, odrazových sklíček a různorodých cetek. Seběhl jsem dolů, abych si je prohlédl zblízka. Nevěřícně jsem hleděl na přední sklo jednoho z vozidel, pokryté samolepícími fóliemi. Výhled ze sedačky řidiče byl omezen na malý průzor, zbytek čelní části byl pokryt nejrůznějšími dekoracemi s nepřehlédnutelným nápisem „Děj se vůle Alláhova“.

 

 

Proč vydávají všechny stroje tak příšerné zvuky, mi ochotně vysvětlil a názorně předvedl jeden z přítomných řidičů: "Vidíš, tady u palubní desky máme speciální pultík s pěti tlačítky, které slouží ke zvukové signalizaci. Člověk za volantem je za jízdy mačká jako při hře na saxofon, přičemž vytváří nejrůznější vřeštivé melodie podle příslušné dopravní situace. Vaše autobusy to nemají?" Zavrtěl jsem hlavou. "A co výzdoba? Máte tak zdobené dopravní prostředky jako u nás?" vyzvídal. "Bohužel ne," přiznal jsem. Chápavě pokýval hlavou a než se se mnou rozloučil, politoval mě: "Lidé u vás asi nejsou moc kreativní, že? Zkuste doma říct, jak to u nás vypadá. Třeba to bude pro někoho inspirací!"  

 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

 

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.