ROZHOVOR: O naději pro divoká zvířata a o tom, jak jich zachránit co nejvíc

Druhá řada seriálu sledujícího působivou práci organizace Hope for Wildlife z východního pobřeží Kanady, jež díky odhodlání své zakladatelky Hope Swinimerové a jejího týmu zachrání každý rok tisíce zvířat.

ROZHOVOR: O naději pro divoká zvířata a o tom, jak jich zachránit co nejvíc
ROZHOVOR: O naději pro divoká zvířata a o tom, jak jich zachránit co nejvíc
Zdroj: archiv
Za Hope je neskutečné množství práce. FOTO: Viasat Nature

Hope a její neúnavní spolupracovníci z organizace Hope for Wildlife přenášejí svoji soucitnou misi z divočiny do města a učí se pracovat se zatoulanými domácími mazlíčky, nacházet domov pro opuštěná zvířata a orientovat se v politické džungli kontroly zvířat. Zároveň musejí pokračovat v nesnadném úkolu rehabilitovat každoročně více než tisíc divokých zvířat.

V této řadě začne Hope pracovat na dalším rozvoji svých znalostí o rehabilitaci divokých zvířat. Navštíví řadu rehabilitačních center v různých koutech Kanady, aby se seznámila s novými druhy a novými rehabilitačními postupy. Chybět samozřejmě nebude ani doktor Barry, Allison, Tiffany a množství dobrovolníků, kteří pečují o všechna zraněná a osiřelá zvířata, jež zoufale potřebují pomoc.

National Geographic Česko se Hope zeptal na několik otázek:

Jak jste se vlastně k ochraně přírody dostala? Přivedl vás k přírodě nějaký silný zážitek, anebo jste k ní měla vždycky blízko?

Divoká příroda a její obyvatelé mě přitahují odmalička, ale nikdy jsem si nemyslela, že je budu jednou zachraňovat. Když jsem pracovala na Dartmouthské veterinární klinice, lidé někdy volali a ptali se mě na nejrůznější divoká zvířata. Chtěla jsem jim umět odpovědět, a myslím, že právě tehdy se ve mně můj přirozený zájem o přírodu začal prohlubovat – lidé mi nakonec začali divoká zvířata nosit přímo na kliniku a já si je brala domů! Všechno vlastně začalo jedním ptáčkem, kterého mi někdo přinesl, a skončilo to u tisíců zvířat všeho druhu. Někdy se tomu sama divím, že to je vůbec možné. 

Přečtěte si fascinující příběh organizace Hope for Wildlife

Jaká zvířata se k vám nejčastěji dostanou? Kolik jste jich od roku 1997 zachránili?

Od založení organizace v roce 1997 jsme přijali přes 16 000 zvířat – neuvěřitelné číslo. A jejich počet každý rok roste. 

Utkvěly vám v paměti nějaké konkrétní příběhy? Máte nějaký oblíbený?

Když k vám přichází tolik pacientů a nevíte, kam dřív skočit, nemáte vlastně ani kdy si k nim vybudovat nějaký vztah. Což je správné. Všichni naši pacienti se vracejí do přírody, takže by ani neměli navazovat vztahy s lidmi. Na druhou stranu si ale člověk někdy přece jen někoho oblíbí. Nedá se tomu vyhnout. Třeba u nějakého vzácného druhu nebo u zvířete, s kterým je hodně práce.

Naším cílem ale je, aby se každé vrátilo do přírody, a i když nás může mrzet, že už je asi neuvidíme, máme zároveň radost, že jdou tam, kam patří. Osobně mě to strašně naplňuje. Na hodně zvířecích pacientů si dobře vzpomínám a často na ně myslím. Říkám si, jestlipak ještě žijí, a přála bych si vědět, jak se jim daří.

Někteří moji pacienti, na které asi nikdy nezapomenu, byly ty vůbec nejtěžší případy. Třeba losí samička Ester, tuleň Chase, puštík Clucky nebo kuna Gretel, která už byla na pokraji smrti, ale podařilo se mi ji zachránit. 

O vaší práci vyšla v angličtině knížka The Hope for Wildlife: True Stories of Animal Rescue (Naděje pro přírodu a její obyvatele: skutečné příběhy zvířecích pacientů). Vypráví o čtrnácti zvířatech, která prošla vaší klinikou. Co je na jejich příbězích zajímavého?

Vůbec nejsilnější je příběh samičky orla bělohlavého Marlene. Nikdo neví, jak si zlomila křídlo, ale naštěstí ji našla jedna rodina, která se vydala na výlet a viděla, jak se trápí na poli. Doktor Barry ji měl v ordinaci několik hodin, ale nakonec se mu podařilo zlomeninu zafixovat, aby mohla srůst. Bylo to zrovna kolem Dne matek, takže ji pojmenoval po své mamince – to je ale u záchrany divokých zvířat dost riskantní!

Nejlepší fotografie zvířat za rok 2012: Best Wild Animal Photos zná své vítěze

Její rehabilitace neprobíhala tak, jak by měla. Než opět nabrala sílu, uplynulo hodně času. A když byl doktor Barry jednou na vizitě, Marlene se podařilo dostat se ven z klece. Neměla ale ještě dost sil, aby mohla letět, a zřítila se do jezera. Jedna dobrovolnice, Nicole, se naštěstí dvakrát nerozmýšlela a skočila do vody za ní, aby ji zachránila. Každá část její rehabilitace tak spočívala na nesobeckém přístupu dobrovolníků i úplně cizích lidí: těch, kdo ji našli zraněnou, doktora Barryho, který o ní tak usilovně pečoval, a Nicole, která se kvůli ní klidně namočila. Jak je vidět, lidé se dokážou obětovat, jen aby zachránili zvíře, které se dostalo do potíží.

Nikdy také nezapomenu na vydřího samce Rivera, o kterého jsem pečovala dlouho předtím, než jsme založili Hope for Wildlife. River mě toho naučil víc než jiní zvířecí pacienti a někoho takového už asi nikdy nepotkám. Když jsem ho poprvé uviděla, měla jsem strach a zároveň respekt – strach proto, že to všechno pro mě bylo nové. Když jsem ale sledovala, jak River roste, nestačila jsem žasnout. Tolik jsem si ho oblíbila, ale zároveň jsem se kvůli němu trápila, protože mi bylo jasné, jakou má asi na svobodě šanci. River mě ale překvapil – díky němu jsem pochopila nejen, jakou sílu divoké instinkty mají, ale taky to, že když nastane čas, je potřeba zvíře nakonec pustit. Když si na něj vzpomenu, uvědomím si, proč mám přírodu tak ráda. 

Myslíte si, že se lidé na ochranu přírody začínají dívat jinak?

Žádné velké změny v přístupu nevidím. Spíše si všímám více a více problémů, ale to je spíše tím, že jsme mezi lidmi známější, takže pak máme více práce. Příroda to rozhodně nemá lehké. Viděli jsme i hodně smutné případy, kdy lidé zvířatům ubližují schválně, jako by si přírody vůbec nevážili. Někdy se až stydím, že jsem člověk.

Co považujete za svůj největší úspěch?

Někdy k nám do Hope for Wildlife přijde člověk a já už hned poznám, že přírodu zrovna moc v lásce nemá. Navštíví nás třeba s rodinou, ale ochrana přírody mu nic neříká. A tohle jsou přesně lidé, které chci přesvědčit. Právě jim chci ukázat, jak je pro náš svět příroda důležitá, jak se lidé snaží, aby zachraňovali její obyvatele, a jak i on sám může pomoci. Někdy vidím, že se mi to opravdu podařilo. A to je náš největší úspěch – probudit v těchto lidech lásku k přírodě. 

Mohou pomoci i lidé z České republiky? Jak?

Zjistěte si, jestli nejsou ve vašem okolí záchranné stanice divokých zvířat. Organizace podobné té naší jsou po celém světě a všechny potřebují, aby jim místní lidé pomáhali. Z dlouhodobého hlediska je totiž pro nás pro všechny důležité, aby se o záchranných stanicích dozvědělo co nejvíce lidí. Zeptejte se jich, jestli nepotřebují pomoc. Snažte se jednoduše pomáhat v místě, kde žijete.

Poznávejte přírodu kolem sebe. Čím více si jí budeme vážit, tím méně stanic bude potřeba. Myslím, že každý z nás může významně přispět – stačí se jen učit respektovat přírodu a zatěžovat co možná nejméně prostředí, v němž žijeme.

Úvodní foto: Viasat Nature

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

 

Související články