Velrybí zátoka, kam Selma doplula, je nejjižnější část Rossova moře a světového oceánu, kde je možné se na naší planetě volně plavit. Do dějin objevování Antarktidy se nesmazatelně zapsala v létech 1911 až 1912, kdy odtud vyrazil na úspěšnou cestu k jižnímu pólu Roald Amundsen. Pro své tři expedice pak právě zde vybudoval základnu americký polárník Richard Evelyn Byrd.

Jde o první akci pod záštitou Českého antarktického nadačního fondu, který podporuje výzkum a poznání Antarktidy a největším přínosem plavby je popularizace Antarktidy nejen u nás "doma". V rozhovoru S Dušanem Jamným přinášíme další detaily o expedici.

Moc se mi líbil "rozměr" celé akce. Malá, "kapesní expedice" s přiměřeným programem a výstupem na Mt. Erebus.
Ten nápad se zrodil v hlavě kapitána a spolumajitele plachetnice Selmy Petra Kuzniara, byl to jeho celoživotní sen, který se mu letos podařilo zrealizovat.

Jak dlouho trvala příprava takové expedice?
Pro mne trvala dva roky, protože poprvé jsem byl s jachtou Selma Expeditions na Antarktidě v roce 2013. I ostatní členové posádky se účastnili několika expedic na Antarktidu v rámci polárních moří. Co se týká kapitána lodi, ten už v polárních oblastech najel 90 000 námořních mil a jachtinku se věnuje od malička. Přes Baltské moře a Špicberky se dopracoval v roce 2006 k nákupu vlastní jachty a od roku 2006 jezdí pravidelně na Antarktidu.

Čím je plachetnice Selma zvláštní?
Selma Expeditions má bohatou historii, stala se symbolem polského polárního jachtingu. Dnes má na svém kontě nejvíce mil v polárních oblastech ze všech polských jachet.

Byla plně obsazena?
Ano, tvořilo ji 11 členů posádky. Deset Poláků a já jako jediný Čech. Byli tam dva kapitáni, kteří se střídají – Petr Kuzniar a Tomáš Lopata, dále jeden jachtař – elektrotechnik, který je spoluvlastníkem - Kryštof Jasica. Ostatní členové posádky byli všechno zkušení jachtaři, kteří za sebou mají hodně odjetých námořních mil.

Vy jste byl v expedici jediný Čech, jak se vám to podařilo?
V roce 2011 připlula Selma na antarktický ostrov Jamese Rosse, kde má Česká republika vědeckou stanici. Když jsem se to dozvěděl, zkontaktoval jsem kapitána a naše firma Vela Yachting od té doby prodává servis Selma Expeditions v České a Slovenské republice. Já jsem se pak rozhodl, že se zúčastním této expedice. Chtěl jsem ještě jednoho Čecha, ale ten se ve finále z časových důvodů nemohl expedice zúčastnit

Co všechno jste zkoumali?
Především plavbu v ledech a v teplotách moře - 2 °C. A dlouhodobý pobyt limitovaného počtu osob v limitovaném prostoru.

Jaké je největší nebezpečí při plavbě v ledových polích?
Když nefouká vítr a vy plujete v ledovém poli na motor, tak odhad rychlosti, v okamžiku pak když začne foukat silný vítr a žene s sebou ledy, tak to může být a je nebezpečné pro loď a posádku.

Jsou velké kry při plavbě nějak záludné?
Ty hodně velké jsou naopak možností, jak se schovat při silných větrech.

Na fotkách z plavby je vidět, jak bojujete s námrazou. Opravdu to bylo tak nebezpečné? Dokázala by silná námraza plachetnici potopit?
Námraza na lodích je problémem a opravdu může dosáhnout takového objemu, že destabilizuje plavidlo a to se pak může potopit. Proto je nutné led otloukat. Za škaredého počasí, s teplotou vody -2°C a větru 100 km/h vám paluba namrzá rychle. Nejhorší je situace, když je ještě vlhko, to znamená mrazivý déšť nebo sněžení a v důsledku toho namrznou stěžně. Ty se pak musí odseknout. I my jsme měli na lodi pro všechny případy zařízení, abychom mohli stěžně odřezat a hodit do vody, abychom se nepotopili.

Jak moc jste byli připraveni na variantu, že uvíznete v ledu a budete muset přezimovat?

Vzhledem k tomu, že jsme při návratu vyjeli z vod, které do čtyřiadvaceti hodin kompletně zamrzly, že jsme zažili všechny stádia zamrzání mořské hladiny, tak pocit, že se klidně může stát že tam budeme muset přezimovat byl asi měsíc plavby poměrně aktuální. My jsme na to byli tak nějak vybaveni a nebojovali bychom o holé přežití. Nicméně pocit, že se může klidně stát, že naše cesta místo tří měsíců bude trvat rok příjemný nebyl. Měli jsme z toho docela strach.

Dá se srovnat nejsilnější bouře, která vás potkala, s něčím na pevnině?
Počasí na nás bylo vlídné, co se týká samotné jízdy, v rámci Jižního oceánu. Co se týká pobytu v Rossově moři, tak foukal vítr i 100 km/h, navíc od jihu, od ledovce a to už bylo nepříjemné. Museli jsme být schovaní za Rossovým šelfovým ledovcem, protože dále od něho byly velké vlny a velmi rychle zamrzala paluba.

Měli jste pravidelné služby… dá se na ně zvyknout, nebo je to jen ubíjející rutina?
Služby byly po 6 hodinách ve třech lidech. V kuchyni jsme se střídali po dvou, takže jsme se točili. Nebyli to pořád stejní lidé, ale trochu se to vždy měnilo. Nešlo o rutinu, byl to dobrý systém, který umožňoval že kapitán neslouží vachty a pomáhá, jen když je potřeba. Deset lidí bylo dostačující na to, abychom mohli plnit úkoly a měli dostatek odpočinku.

Jaký byl nejlesklejší zlatý hřeb na expedičním jídelním lístku?
Dorty, které tam kluci upekli a pak zorganizování tabule na velikonoční snídani, která byla nádherná. Ale jinak se ukázalo, že nejlepším menu na jídelním lístku je steak z kvalitního australského masa, který zasytí a je rychle udělaný.

Dala by se vaše plavba realizovat bez analýz satelitních snímků a neustálé upřesňované předpovědi počasí? Pořád víc smekám před dávnými mořeplavci.
Já smekám také… Když zde Shackleton, Scott či Amundsen, pluli na svých plachetnicích, neměli žádné satelitní snímky. To bylo úplně něco jiného. Věnovali se jen bádání a plachtění, ovšem počasí do toho vnášelo velmi neurčitý prvek. Každopádně bez analýz satelitních snímků počasí a pozic by to pro nás bylo o hodně složitější a náročnější.

Na vaší trase za polárním kruhem bylo pusto a prázdno, nebo jste přece jen nějakou loď viděli?
Jediná loď, kterou jsme potkali byla pravidelná turistická loď se zhruba 600 pasažéry na palubě. Jezdí z Ushuaiy na Rossův ostrov a zpět. Jinak jsme viděli nad hlavami letadla, která mířila na americkou stanici McMurdo.

Setkání s velrybami na dohled Antarktidy v ledových vodách. Je to jen senzace, nebo i určité nebezpečí?
Naprostá senzace. Mnohokrát plavaly kolem nás, některé dál, některé blíže. Dokonce jsme viděli kosatky učit své potomky lovit s kusy ledu. Fantastická přírodní podívaná. Pro mne to byl největší zážitek plavby. Nebezpečí jsme vedle těch gigantických tvorů nepociťovali.

Bylo pro vás obtížné se rozhodnout zda vyrazit na pevninu k výpravě na 3 794 metrů vysokou a činnou sopku Mt. Erebus?
Nebylo, protože já nejsem kamzík. Běhání po horách v těchto extrémních podmínkách není pro mě. Takže já jsem byl ten, který měl a chtěl už od začátku zůstat na palubě.

Občas, podle vašich webových zápisků byl v noci klid na pozorování hvězd. Máte oblíbené souhvězdí?
Jižní kříž, ten mne neustává fascinovat. Nehledě na to, že v jedné české písničce zní:

„Chci se toulat lodí bílou, nad hlavou mít Jižní kříž, pak se vrátím, pak se vrátím, uvidíš…"
Je to docela trefné, navíc daleko od domova to „ pak se vrátím" je hodně emotivní.

Měl jste tam sebou laptop, mobil, satelitní telefon. Byla to elektronika upravovaná na drsné podmínky?
Měl jsem tam všechno možné, ale třeba laptop mi odešel už po 14 dnech. Nakonec jsem si na mobilu pouštěl i filmy a prohlížel fotky.

Toto byla taky první akce Českého antarktického nadačního fondu. Co fond připravuje dál?
Nosným tématem pro Český antarktický nadační fond na 24 hodin denně a 7 dní v týdnu je podpora českého výzkumu v Antarktidě.

Chystáme ale i trochu jiný projekt. Nedávno jsme byli kontaktováni polským letcem, který drží rekord v létání "plachťákem" a rád by to zkusil nad Antarktidou. Chtěli bychom vytvořit společnou akci. My bychom zařídili dopravu jeho letadla až na argentinské letiště na ostrově Seymour, kde se nachází polární základna Marambio. On by odtud létal i do okolí české polární základny. Teď bychom tam ještě chtěli nominovat kameramana, který by jeho letecké aktivity nafilmoval.