Santhalští domorodci bojují o svoji půdu. S jednou z největších soukromých firem na světě

Největší průmyslový konglomerát v Indii, rodinná společnost TATA Group věnuje třetinu ze svého zisku (po zdanění) na společensky odpovědné aktivity a je významně se podílí na snižování chudoby v Indii. Proč proti ní tedy protestují domorodci kmene Santhal?

Za jedno z nezelenějších měst Indie a nejlidnatější městský konglomerát ve státě Jharkand je považován ocelářský Jamshedpur, neboli TataNagar. Byl vybudován na základě rozvojové vize průmyslníka a filantropa Jamsetji Tata, který v něm založil před více jak 100 lety rodinnou firmu Tata Group.

Haji Ali Dargah, mešita v Bombaji, kde musíte čekat na odliv moře. Jinak se nedostanete zpět

Už pátou generaci zasahuje společnost do mnoha průmyslových odvětví, působí a vyváží zboží i služby do více jak 80 zemí a dnes již patří k největším soukromým firmám na světě. Kromě průmyslu a obchodu se věnuje i charitativní činnosti.

Haló, tam nesmíte…

Zvedám hlavu výš a výš a pozoruji červeno-bílý komín, jak se tady uprostřed města pne k oblakům. Zdvihá se nad spletí kovových a betonových konstrukcí a spoluvytváří zvláštní náladu industriálního města. Pomalu se z něj line kouř, který zaplavuje ulice a dává jim mystický nádech.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

„Haló, haló, tam nesmíte,“ zaslechnu. A a než mi dojde, že je to na mě, tak projdu železnou bránou s nápisy jemných tvarů, kterým však nerozumím. Ocitnu se na vydlážděné ploše plné motocyklů, ohraničené betonovými zdmi kolem dokola. „Tady je vstup zakázán a nesmí se fotit,“ zastavuje mě uniformovaný strážce. Nápis na jeho košili mě potvrdí, kde jsem. Ano Tata Steel – mohutná ocelárna v centru Jamshedpuru. Vysvětluji, že se chci jen podívat na úžasnou budovu, protože miluji industriální stavby. „Tak jen na chvíli,“ povolí, ale dál už nikam nechoďte.

Kolem mě proběhne několik dělníků v typických žlutých přilbách a oranžových vestách. Přenášejí kovové zábrany z jedné strany na druhou. Postaví ji vedle vykopané jámy na cestě a jdou pro další. Chvíli je tak pozorují, jak jim to jde pěkně od ruky, když náhle uslyším dunivé zvuky.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Přemýšlím, odkud to jde a vydávám se tím směrem. Ulicí rovně a pak doprava. Přede mnou se objeví dlouhý průvod lidí, kteří pomalu kráčí za zvuků bubnů hlavní ulicí. Tiše jdou ve dvojstupu, ženy v jednoduchých bílých sárí se zelenými nebo červenými pruhy, typickými pro domorodé kmeny Santhal. Některé drží v ruce malé děti.  Muži nesou transparenty, mačety, sekery a dřevěné palice.

Tajemné voodoo v Beninu. Nehledejte černou magii ani čarodějnictví

Přidávám se k těm, kteří mají přes ramena bambusové kmeny, na kterých jsou zavěšené bubny. Bubnují do nich dřevěnými paličkami v neustále stejném rytmu. Hrdě kráčí ulicí s tichým protestem proti některým zájmům Tata Steel. Společnost jim dává důležitou obživu, ale zároveň postupným rozvojem a zvětšováním jim zabírá tolik cennou půdu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jdu s domorodci a v hlavě se mi objevuje vzpomínka na dnešní ráno, když jsem navštívila jednu z jejich vesnic zvanou Chandal. Prožívám stejný klid a sounáležitost lidí, kteří umí žít v souladu s přírodou. Jemně a hluboce. Přemýšlím o krásném snu Jamsetjia Taty (zakladatel společnosti Tata Group; pozn. red.), za kterým šel, když budoval nové město:

„Ujistěte se, že tam budou široké ulice se stromy s dostatkem stínu a z rychle rostoucích druhů. Ujistěte se,    že tam bude dostatek místa pro trávníky a zahrady. Vytvořte velké plochy pro fotbal, hokej a parky. Vyčleňte prostory pro hinduistické chrámy, mešity a kostely“.                                                                   (J. N. Tata.)

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

REKLAMA

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.