Skener Petra Horkého: Horko v Grónsku !

Cestovatel, filmař a spisovatel Petr Horký procestoval asi osmdesát zemí světa. Ve svém pravidelném Skeneru bude vzpomínat na to, co všechno při tom prožil. Dnes třeba na to, že i v Grónsku se můžete občas vysléct do půl těla.

Skener Petra Horkého: Horko v Grónsku !

V ten květnový den bylo v Grónsku tepleji než v České republice.

Po letech jsem si splnil přání – koupil jsem skener!  Nesmějte se, prostě  na to pořád nebyl čas. Až letos díky té neobyčejné mašince za tři tisíce korun cestuji po světě i v čase – procházím staré diapozitivy a fotografie a znovu prožívám setkání s místy a lidmi, které už možná nikdy neuvidím. Připomínám si výjimečné situace, které se nedostaly do filmů ani do knih. Momenty, na které jednoduše nezbylo místo, anebo které se z nejrůznějších důvodů nesměly publikovat. Pravda, občas se nechám unést tématem, o které při prodíráním se divočinou svého archivu zavadím, a pak „skenuji“ i současné zdroje a videa. Ale snad tím neurážím milovníky historie. Žiju tady a teď, a kdyby archiváři viděli, jak můj domácí archiv vypadá, asi by se urazili hned, ani bych nic nemusel publikovat…

Proč jsme tam vůbec šli?

O tom, jak se pochoduje přes druhý nevětší pevninský ledovec světa, jsem toho už spoustu přečetl, viděl – a taky napsal a natočil. Pokud byste chtěli něco vidět, můžete si rovnou pustit následující video. Nejde ani tak o velkolepé dobrodružné psaní o naší „hrdinské výpravě“. Zjistil jsem, že to ve finále zas tak moc lidí nezajímá. Dneska už přelezl a přešel kdekdo kdeco. Jako nejdůležitější mi přišlo zodpovědět otázku, proč jsme tam vůbec šli. Pokud vám tato otázka taky vrtá hlavou, klikněte, trvá to necelé dvě minuty.

 

Spíš jsem se dnes chtěl pozastavit u dvou fotografií.

Toto je obrázek, který byste asi čekali. K tomu se dá lakonicky dodat minus čtyřicet, silný protivítr. A pak nějaké řeči o slapské síle, atakdál – slyšeli jste to mnohokrát.

Zjednodušeně řečeno, když šlapete přes Grónsko, jdete čtrnáct dní do kopce, pak týden po ledovcovém plató, tedy po vrcholku ledovce a finální sestup na pevnou zem pak zabere asi týden. Aby to nebyla nuda, směrem nahoru fouká vítr proti vám, směrem dolů fouká do zad, a když jste nahoře, fučí odevšad a pořád. Na ledovcovém plato v nadmořské výšce lehce nad dvěma tisíci metry je tedy velká zima. To ráno, ze kterého je kýžená fotografie, fučel ostrý protivítr a s jeho působením klesla teplota na minus čtyřicet dva stupně celsia. (tedy přesně jak lze u polárního obrázku očekávat) Naproti tomu všemu si velice dobře pamatuji, že jsem se ale cítil skvěle! V těžkých podmínkách jsme se všichni dokázali sbalit, vítr nám nic neodfouknul, vyrazili jsme na cestu a zformovali se do fungující sestavy.

Byl jsem ve společnosti čtyř britských vojáků a jednoho Kanaďana. Po padesáti minutách pochodu jsem díky usilovnému pohybu prstů u nohou začal cítit chodidla, prsty na ruce už pomalu také přicházely k sobě a díky vytvářel jsem tolik tepla, že jsem byl v relativní pohodě. Pod lyžemi tvrdý kluzký led, dvoje sáně za zády kladly relativně malý valivý odpor. Zlaté pravidlo – mráz je přítel člověka.

A teď ke druhé fotce. Je ze stoupání nahoru, z úvodu cesty. Bylo neskutečných PLUS devatenáct stupňů! Horko v Grónsku Ten den, bylo to 3. května 2010, jsme měli na Grónském ledovci tepleji, než bylo doma v České republice!  V Praze tehdy naměřili jen 12 stupňů. Když tuto fotku ukazuji na besedách, lidi se smějí a mají pocit, že to vlastně všechno byla pohoda. A mě naproti tomu běhá mráz po zádech a ještě dnes, když tento obrázek vidím, je mi kolem žaludku divně. Zkušenějším polárníkům při pohledu na tento slunečný obrázek tuhne úsměv na rtech. Bylo sice perfektní, že jsme si mohli dopřát koupel ve sněhu. Svlékli jsme se do naha, skočili do sněhu a plnými hrstmi jsme se tou bílou nádherou omyli, osvěžili. Po chvíli ale následoval návrat do pekelné reality. Sníh se vlivem slunce měnil na kaši a při každém kroku jsme zapadali po kolena, někdy po pás.

Sáně za zády se změnily v kotvy, lyže byly olepené hromadami sněhu a každý krok s nimi, to bylo malé vzpírání. Za celou hodinu jsme i přes nadlidské úsilí urazili tak malou vzdálenost, že jsme pouhým okem dohlédli k rozdupanému sněhu z minulé zastávky.

Nakonec nám nezbylo nic jiného, než si otočit denní režim a přes den spát a v noci, v tuhém mrazu pochodovat. Tři dny jsme měli přehozený režim, než se počasí umoudřilo a zase bylo pěkně zima..:-)

Dva portréty a zcela opačná nálada, než by člověk na první pohled čekal…

 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

 

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

REKLAMA

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.