Smrt z vesmíru

Záhadné výkyvy v rozmanitosti života na Zemi nemusí mít vůbec nic společného s asteroidy, supervulkány nebo, chcete-li, globálním oteplováním.

Smrt z vesmíru

Podle nové studie sehrává přibližně každých 60 miliónů let svou roli zcela jiný cyklus, který souvisí s pohybem celé sluneční soustavy uvnitř Mléčné dráhy.

Pohyb sluneční soustavy uvnitř Mléčné dráhy

Naše soustava se totiž v disku Mléčné dráhy pohybuje po trajektorii připomínající pravidelné vlnky, a soustava se tak dostává nad pomyslnou rovinu disku Mléčné dráhy. Jakoby tu a tam vystrkovala hlavu jako velryba k nadechnutí, než se znovu zanoří. A tohle vystrkování hlavy jednou za 60 miliónů let může být pro spoustu druhů osudné, protože soustava a s ní i planeta Země schytá vyšší dávku kosmického záření složeného ze subatomárních částic o vysoké energii.

“I podle nejumírněnějších odhadů způsobí takové ozáření biosféře vážné problémy,” uvedl Dimitra Atri z Kansaské univerzity při prezentaci studie na setkání Americké geofyzikální unie v San Francisku minulý týden.

Nebezpečné kosmické záření tvoří především protony vystřelené při výbuchu supernov a při dalších podobně dramatických událostech ve vesmíru. Tomuto záření je sice Země vystavena soustavně, ale během fáze, kdy soustava “nevystrkuje hlavu”, není toto záření tak intenzivní a většina částic se zadrhne při nárazech do atomů v atmosféře, kde následkem těchto srážek vznikají kaskádovitě částice s nízkou energií, jako jsou muony.

“Je to taková částicová sprcha,” vysvětluje Atri. Našimi těly tak prochází každou minutu tisíce muonů. I ony mohou ionizovat některé atomy a poškodit DNA, ale organismy si s touto radiací na pozadí umí poradit bez vážnějších problémů.

“Život se s touto běžnou dávkou záření vyvinul,” říká Atri, ale silný výkyv v záření už může způsobit apokalypsu. Náhlé zesílení kosmického záření, které už atomy atmosféry nepohltí může dojít například kvůli výbuchu supernovy v blízkém sousedství, nebo právě cyklicky zmíněným vynořením sluneční soustavy.

Ve vzdálenosti 60 miliónů světelných let od “severního okraje” Mléčné dráhy leží v souhvězdí Panny hustá hvězdokupa, která gravitačně uvnitř společné supergalaxie přitahuje "naši" galaxii rychlostí 724 000 km/h. Vznikají tak silné rázové vlny, které generují ohromné množství záření s vysokou energií na severním okraji Mléčné dráhy.

Po většinu času je sluneční soustava zanořená a chráněná před tímhle zdrojem záření, ale každých asi tak 64 milionů let se soustava vynoří a schytá zvýšenou dávku záření. Tento cyklus podle vědců dobře odpovídá výkyvům biodiversity života na Zemi za posledních 542 milionů let, kdy počet druhů na planetě kolísá každých 62 miliónů let.

V roce 2007 Mikhail Medvedev a Adrian Melott z University v Kansasu vyslovili předpoklad, že synchronizace těchto dvou cyklů - pozemského a galaktického není náhodná.

Pro potvrzení tohoto předpokladu vypracovali vědci počítačový model, pro který využili superpočítač v americkém Národním centru pro superpočítačové aplikace, aby určili množství záření, které může během vynoření dopadat na Zemi. Zjistili, že minimálně to bude o 88 procent více vysoce nabitých částic než kolik na Zemi dopadá běžně, tedy 1,88 krát více. Ovšem horní hranice modelu ukázala mnohem hrozivější hodnotu - záření může být až 24,5krát silnější.

“A to je pořádná dávka,” komentoval výsledek profesor Atri. I dolní hranice odhadu představuje záření, které by bylo schopné ovlivnit biodiversitu. Tedy fatální narušení ekosystému.

Takže kolik máme ještě času?

Napřed špatná zpráva: Sluneční soustava je na cestě vzhůru a v podstatě se začíná vynořovat.

A na závěr dobrá zpráva: Než se začne extrémně zvyšovat radiace máme přibližně 10 miliónů let čas.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.