Nad vesnicí Čolaši, za vysokými věžemi tvořícími odedávna její siluetu, lze náhle spatřit prstenec horských vrcholů dosahujících výšky 4 570 metrů. Ty po staletí ohrazují jednu z posledních žijících středověkých kultur před vnějším světem.

V nastalém tichu vede Zviad Džačvliani, statný bývalý boxer s mírně prošedivělým vousem, muže – a jednoho vzpouzejícího se býka – do dvora s výhledem na údolí poprášené sněhem. Slov není třeba. Na dnešek připadá svanský svátek ormoci, čtyřicátý den od smrti milovaného člověka, v tomto případě Džačvlianiho babičky. Muži vědí, co dělat, neboť svanské tradice – obětování zvířat, rituální stříhání vousů, krevní msta – se v tomto divokém koutě Gruzie zachovávají déle než tisíc let. „Ve Svanetii se všechno mění,“ říká Džačvliani, jednatřicetiletý otec tří dětí. „Naše tradice však budou žít dál. Jsou součástí naší DNA.“

Na dvoře muži donutí býka, aby se postavil čelem k východu, kde se slunce vyplížilo nad skalnatý vrchol hory Tetnuldi, nedaleko ruských hranic. Než sem v prvním tisíciletí přišlo křesťanství, uctívali Svanové slunce, a tato duchovní síla s odvozenou silou ohně je dál přítomná v místních rituálech. Zatímco se muži s noži seskupují, Džačvliani ulije na zem domácí pálenky jako oběť babičce. Jeho strýc odříkává požehnání. Pak bratranec zapálí srst na býkově čele, vzadu na hřbetě a na plecích, přičemž rukou chrání svíčku před větrem. Je to znamení kříže provedené ohněm.

Po požehnání muži chytí do smyčky provazu jednu býkovu nohu a spojenými silami připoutají bučící zvíře k větvi jabloně. Džačvliani popadne býka za rohy, zatímco jiný vesničan vytáhne nabroušenou dýku, přiklekne k býkovi a skoro něžně mu nahmatá tepnu na krku.

v průběhu dějin vysílala nejedna mocná říše – arabská, mongolská, perská, osmanská – řádící armády přes území Gruzie, jež tvoří hranici mezi Evropou a Asií. Domov Svanů, pás země skrytý mezi kavkazskými roklinami, však zůstával nedobytý, dokud ho neovládli v polovině 19. století Rusové. Izolace Svanetie utvářela její identitu – a její historickou hodnotu. V časech nebezpečí posílali Gruzíni z nížin ikony, klenoty a rukopisy do horských chrámů a věží k bezpečné úschově, takže Svanetie se stala jakýmsi depozitářem rané gruzínské kultury. Svanové brali ochranářskou úlohu vážně; zloděj ikon mohl být vyhoštěn z vesnice, nebo ještě hůře, proklet božstvem.

Úryvek reportáže Brooka Larmera a fotografa Aarona Hueye z českého vydání časopisu National Geographic, které je od 3. října v prodeji. 

Ve své horské tvrzi dokázali obyvatelé Svanetie uchovat ještě starší kulturu: tu vlastní. V 1. století před naším letopočtem měli Svanové, které někteří badatelé považují za potomky sumerských otroků, pověst nelítostných válečníků, což dokládají spisy řeckého zeměpisce Strabóna. (Postřehem, že Svanové používali ovčí kůže k rýžování zlata v řekách, podpořil Strabón také spekulace, že Svanetie by mohla být místem, odkud pocházelo zlaté rouno, po němž pátrali Iásón a argonauti.) Než sem kolem 6. století přišlo křesťanství, měli již Svanové bohatou, pevně zakořeněnou kulturu – s vlastním jazykem, s vlastní hluboce strukturovanou hudbou a se složitými zákony rytířskosti, msty a spravedlnosti.

I kdyby z této starobylé společnosti zbylo právě jen těch několik set kamenných věží, které se tyčí nad svanetskými vesnicemi, neubralo by jí to na působivosti. Tyto pevnosti, postavené většinou od devátého do třináctého století, však nejsou symboly ztracené civilizace, nýbrž nejviditelnější znaky kultury, která téměř zázračně přežila mnoho staletí. Svanové, kteří stále ještě žijí v Horní Svanetii, kde leží některé z nejvýše položených a nejodlehlejších kavkazských vesnic, důsledně dodržují tradice zpěvu, smutku i oslav a urputně hájí rodinnou čest. „Svanetie je živoucí etnografické muzeum,“ říká norský vědec a odborník v turistice Richard Bærug, který se snaží zachránit svanštinu, převážně nepsaný jazyk, o němž mnoho badatelů soudí, že je starší než gruzínština, jeho rozšířenější příbuzná. „Nikde jinde nenajdete místo, které zachovává zvyky a tradice evropského středověku.“

Co se však stane, když se středověk setká s moderním světem? Od posledních let sovětské vlády, která skončila před čtvrt stoletím, odešly tisíce Svanů do nížinných krajů Gruzie. Chtěli prchnout před chudobou, konflikty, přírodními katastrofami – a zločineckými bandami. V roce 1996, kdy UNESCO zařadila do světového dědictví Ušguli, nejvýše položenou skupinu svanetských vesnic, terorizovali banditi jedinou silnici klikatící se do Svanetie natolik, že k návštěvě se odhodlalo jen málo lidí. Bezpečnostní síly rozbily bandy v roce 2004 a vláda se nyní snaží přeměnit středověkou horskou oblast v magnet pro turisty.

Svanetie pravděpodobně prošla v minulých několika letech větší změnou než za předcházejících tisíc let. Nejsou to jen nákladní auta plná zahraničních batůžkářů, kteří objevují nedotčené pěší stezky tohoto kraje. V roce 2012 vláda postavila elektrické vedení, aby se rozsvítilo i v nejvzdálenějších vesnicích. Silnice, která spojuje většinu vesnic v Horní Svanetii, bude brzy vyasfaltována po celé délce až do Ušguli. Horečná stavební činnost proměnila ospalé regionální středisko Mestia v rekreační centrum švýcarského stylu, kde mají horské boudy stěny pobité překládanými prkny. Po obou stranách Mestie vyrostly hypermoderní vládní budovy a na jejím letišti futuristický terminál. Na svazích hory Tetnuldi, na druhém břehu řeky přímo proti Džačvlianiho domu v Čolaši, se staví jedno z největších lyžařských středisek v Gruzii.

Možná dává jakýsi karmický smysl, že hory a kamenné věže, které po všechna ta staletí udržovaly cizince v povzdálí, se teď mají využívat, aby je přilákaly. Avšak zachrání všechny ty změny tuto izolovanou oblast – nebo ji odsoudí ke zkáze?

Bavči Kaldani, starý patriarcha v Adiši, mluví chraptivým šepotem, jeho slova pronášená v úsečném rytmu svanštiny však mají mocný účinek: „Přestanu-li, zemřu.“ I v šestaosmdesáti letech, s pokroucenýma rukama a shrbenými zády, trvá Kaldani na tom, že bude dál dělat tvrdou práci, kterou přináší život ve svanské vesnici: štípat těžkou sekerou dříví, kosit trávu na zimní krmení pro zvířata a opravovat kamennou věž své rodiny.

Nejistota a ošidnost života v horách se dá posoudit z toho, že i Kaldani byl kdysi v pokušení ze Svanetie odejít. Vyrostl v tradičním kamenném příbytku, kde žily velké rodiny včetně hospodářských zvířat, a pamatuje dobu, kdy Adiši bylo velmi živé místo s šedesáti rodinami, sedmi kostely a desítkami posvátných předmětů. Klanoví předáci z celé Svanetie sem jezdívali celé dny na koních, aby se mohli pomodlit před dílem z roku 897, v kůži vázanými Evangelii z Adiši. Pohroma však byla stále nablízku a Kaldani se lopotil, aby si udělal dostatečné zásoby pro drsné zimy, které i dnes odřezávají Adiši od zbytku Svanetie. Žádná zkušenost ho však nepřipravila na smrtící laviny z roku 1987. Udržel rodinu v bezpečí v dolní části její kamenné věže, avšak po celé Svanetii zemřely té zimy desítky jiných lidí – a začal hromadný odchod.

Jak do gruzínských nížin odcházely další svanské rodiny, z Adiši se stávalo místo duchů. V jednu dobu tam zůstaly jen čtyři rodiny – mezi nimi Kaldani s manželkou, která je vesnickou knihovnicí. Kaldaniho synové, kteří také opustili Adiši, přesvědčili rodiče, aby jednu zimu strávili s nimi na vyprahlých planinách. Rodiče tam vydrželi čtyři měsíce a pak už pospíchali zpět do Adiši. „Moje rodina zde žije déle než 1 200 let,“ říká Kaldani. „Jak bych mohl připustit, aby má vesnice zanikla?“

Každodenní práci vykonává Kaldani v tradiční vlněné čepici a ztělesňuje nezdolnost svanské kultury – i nebezpečí, které jí hrozí. Je jedním z mála zbývajících Svanů, kteří zcela plynně ovládají svanštinu. Je také jedním z posledních vesnických zprostředkovatelů, kteří byli dlouho povoláváni, aby rozsoudili spory – od drobných krádeží po dlouhotrvající krevní mstu. Povinnost bránit rodinnou čest, i když dnes poněkud umírněnější, vedla v rané svanské společnosti k tolika krevním mstám, že vědci považují za důvod k stavbě kamenných věží ochranu rodiny nejen před nájezdníky a lavinami, nýbrž i jedné před druhou.

Ve zmatcích po pádu Sovětského svazu se krevní msta vrátila silnější než dříve. „Vůbec jsem se nezastavil,“ říká Kaldani. V některých případech po dojednání výkupného (obvykle dvacet krav za vraždu) zavedl znesvářené rodiny do kostela, kde je přiměl přísahat na ikony a vzájemně se pokropit svěcenou vodou. Jak říká, tento rituál zajišťuje, že rodiny „spolu nebudou bojovat po dvanáct generací“.

Během posledního desetiletí krevní msta ve Svanetii prakticky vymizela, starodávné zásady spravedlnosti vykonávané zprostředkovateli, jako je Kaldani, však žijí dál. Přežívají i jiné vesnické tradice. Vždy v srpnu jedna z místních rodin pořádá v Adiši oslavu místního výročního svátku, která přitahuje bývalé zdejší vesničany z nížin a páry modlící se za narození syna nebo vzdávající za něj dík. Každý pár přinese jako oběť ovci spolu se džbánem podomácku vyrobené pálenky. V létě 2013 se svátku zúčastnilo 500 lidí. Na vyvýšenině u malého kostela svatého Jiří z 12. století bylo požehnáno a obětováno 32 ovcí.

Z vrcholu Kaldaniho patnáctimetrové kamenné věže vypadá Adiši krásně a opuštěně. Zrezivělé okenice se pohupují v mírném větru a z polorozpadlých věží vyrážejí borovice. Řeka dole podemlela prašnou silnici vedoucí k vesnici, takže přístup sem je jen pěšky nebo koňmo. Díky Kaldaniho tvrdošíjnosti a poloze při oblíbené pěší stezce se však Adiši přesto vrací k životu. Za minulé dva roky se přistěhovalo zpět sedm rodin, aby si přestavěly domy a otevřely malé penzionky, takže počet stálých obyvatel stoupl na zhruba třicet. Dva z Kaldaniho sousedů si ostří kosy na poslední dny senoseče před zimou a Adiši se již necítí opuštěné. Cítí se znovuzrozené.