Tajemný mozek

S pomocí nových technologií objasňujeme největší dosud nevyřešenou záhadu biologie: jak skutečně funguje mozek. Zevrubnou reportáž Carla Zimmera, která zachycuje pokroky ve zkoumání mysli, doprovodil fotografiemi Robert Clark.

Zdroj: Robert Clark | NATIONAL GEOGRAPHIC

Vědci se dnes o mozku dozvídají tolik, že je snadné zapomenout, že jsme až donedávna neměli žádnou představu o tom, jak mozek funguje, nebo dokonce co to vlastně mozek je. Starověcí lékaři se domnívali, že mozek je tvořen hmotou, které říkali flegma (hlen).

Aristoteles považoval mozek za chladicí orgán, jehož úkolem bylo ochlazovat ohnivé srdce. Od dob Aristotelových až do renesance anatomové s naprostou jistotou tvrdili, že naše vnímání, emoce, uvažování i činnost jsou výsledkem „animálních esencí“ – tajemných a nepoznatelných par, které vířily v dutinách hlavy a putovaly v těle.

Vědecká revoluce v 17. století začala představy měnit. Britský lékař Thomas Willis si všiml, že rosolovitá hmota mozku je místem, kde existuje náš duševní svět. Ve snaze pochopit její funkci pitval mozky ovcí, psů a zemřelých pacientů a vytvářel první přesné nákresy mozku.

Badatelům trvalo dalších sto let, než pochopili, že mozek je vlastně elektrický orgán. Místo „animálních esencí“ putují mozkem a nervovou soustavou elektrické impulsy. Avšak ještě v 19. století nevěděli takřka nic o drahách, jimiž tyto impulsy putovaly.

Italský lékař Camillo Golgi tvrdil, že mozek je souvisle propojená síť. Španělský vědec Santiago Ramón y Cajal vyšel z Golgiho poznatků a zkoušel nové možnosti barvení jednotlivých neuronů, aby mohl sledovat jejich rozvětvená a propletená ramena. Poznal něco, co Golgimu uniklo: že každý neuron je samostatná buňka oddělená od všech ostatních. Neuron vysílá signály do výběžků nazvaných axony.

Mezi zakončením axonu a přijímajícími konci jiných neuronů, kterým říkáme dendrity, je nepatrná mezera. Později vědci objevili, že axony vypouštějí do mezery směs chemických látek, jimiž spouštějí signál v sousedních neuronech.

Související články