Tajuplné bohyně Teotihuacánu: Pravda, nebo mýtus? I ve vědě je někdy přání otcem myšlenky

Teotihuacánské náboženství můžeme poznávat většinou pouze z nástěnných maleb. Ale jejich interpretace není vůbec snadná.

Tajuplné bohyně Teotihuacánu: Pravda, nebo mýtus? I ve vědě je někdy přání otcem myšlenky
Tajuplné bohyně Teotihuacánu: Pravda, nebo mýtus? I ve vědě je někdy přání otcem myšlenky
Zdroj: archiv

O středomexickém obřím městě Teotihuacánu se toho příliš mnoho neví. Písmo této kultury, která byla předchůdkyní Toltéků a Aztéků, bylo totiž v tak primitivním stadiu, že nemáme prakticky šanci rozluštit ani ty jeho znaky, které známe. Proto hlavním zdrojem našich poznatků o kultuře Teotihuacanu zůstává archeologie – a ta toho o náboženství moc nezjistí.

Záhadná bytost v ženských šatech

Naše poznání teotihuacánského náboženství se zakládá především na tamějších slavných nástěnných malbách. Už od objevení slavných fresek v palácích Tetitla a Tepantitla odborníky velice zaujalo vyobrazení nadpřirozené bytosti, zjevně božstva plodnosti.

Na jedněch freskách vládne nad posvátnými vodami, které jí tryskají z prstů, na krku má přitom náhrdelník z usekaných údů lidských obětí, na druhých pak z její hlavy vyrůstá posvátný strom života obsypaný motýly a pavouky, symboly obou pohlaví. Bytost byla dlouho považována za boha, konkrétně za starší variantu pozdějšího aztéckého boha deště Tlaloka, a to zejména na základě velkých „brýlí“ kolem očí, se kterými se božstvo vyobrazovalo.

Bůh, nebo bohyně?

Průlom přišel ve chvíli, kdy si významná americká archeoložka Esther Pasztoryová jako první všimla, že oděv, který má tvor na sobě, jsou šaty quechquemitl, typický ženský oděv. Na základě tohoto objevu rozvinula Pasztoryová obraz Velké bohyně Teotihuacánu – patronky předení, vod a plodnosti, ale i válečníků a lidských obětí. Úzkou souvislost mělo božstvo zjevně i se slavnými „střapcovými čelenkami“, typickým oděvem teotihuacánských bojovníků.

Tajemná teotihuacánská bohyně tak náhle začala být viděna nejen jako předchůdkyně Tlaloka, ale také jeho družky bohyně Chalchiuhtlicue, vládkyně moře a povrchových vod. Jediná monumentální socha, která se nám z teotihuacánské kultury dochovala a která dříve získala přezdívku „Chalchiuhtlicue“, zjevně vyobrazuje právě tuto bohyni.

… ale bylo to tak opravdu?

Problém samozřejmě je, že na interpretace týkající se „Velké bohyně“ měl nepochybně silný vliv americký feminismus. Mezoamerické kultury (nejen Teotihuacán, ale i slavnější Mayové, Aztékové, Toltékové a další) si vytvořily silně patriarchální společnost, kde i pantheon ovládali bohové vyobrazení jako důstojní starci nebo mocní válečníci.

Představa velké teotihuacánské Matky byla pro americké vědkyně přirozeně osvěžující, ale netrvalo dlouho a objevily se protiargumenty. Terčem kritiky se stala především tendence archeologů shrnovat všechny příbuzné ikonografické motivy pod jednu bohyni, zatímco, jak ukázal např. Zoltán Paulinyi, se ve skutečnosti může stejně tak dobře jednat o množství dílčích bohů, mezi nimiž sama „Velká bohyně“ figuruje jen jako nepříliš významné božstvo. Apoteóza teotihuacánské patronky vod se tak chápe jako nevhodné omezení teotihuacánského pantheonu, které je produktem tendence zjednodušovat starověkou víru a připodobňovat ji našemu současnému uvažování a konceptu „Matky bohyně“.

Je to koneckonců typická ukázka toho, kde jsou limity našeho porozumění duchovnímu světu kultur, které po sobě nezanechaly žádné literární památky, pouze vyobrazení. Stejnou situaci můžeme extrapolovat například na andský region – Inky Španělé zastihli v plném rozkvětu, ale velmi obtížně se nám mluví o náboženství jejich předchůdců, které se snažíme horko těžko rekonstruovat z keramiky, nástěnných maleb a zpráv, které nám o nich podali Inkové (a které mohou, ale zdaleka nemusí být důvěryhodné).

Úvodní foto: Freska v Tetitle (Wikimedia)

    Související články