První problémy nastaly již po příletu. Vydyndat si razítko na letišti stálo hodně sil. Ne však slov. Ta jsme nemuseli použít žádná. Problémem bylo spíše najít místo, kde se razítka rozdávají. A tak je to ve Vietnamu se vším. Systém se zde hledá těžko. V čemkoli.

Během aklimatizace se postupně začalo rozkrývat, že běžný občan hanojské periférie anglicky neumí ani worta a že zajištění si základních potřeb bude v těchto místech jistým oříškem. Samozřejmě v centru Hanoje někteří lidé pracující s turisty anglicky umějí, o tom žádná. Ale v naší lokalitě bylo angličtiny méně než šafránu. Určitým řešením je vždy komunikace ruka-noha. Ta se však při dohadování, zejména ceny, neosvědčila, jelikož omezuje možnosti smlouvání. Proto pokud se hodláte vydat do Vietnamu, doporučuji s sebou nosit malý bloček na který si necháte cenu napsat. Další postup je samozřejmě zcela ve Vašich rukách, ale v rámci tradice rozhodně není rozumné cenu ihned přijmout. Nejlepší volbou je číslo emotivně přeškrtat, verbálně projevit nevoli a postupným vzájemným číselným kódováním se s prodejcem dobrat alespoň k polovině původní částky.

Při nákupování si věc vybíráte přímo a víte, do čeho jdete. S jídlem je to horší. Objednávat na blind je samozřejmě zábavné, dokud Vám na stole nepřistanou kuřecí pařátky. V tomto ohledu je dobré buď vidět jídlo předem nebo se naučit alespoň něco z vietnamštiny. Jelikož však naše vietnamština pro Vietnamce je něco jako jejich angličtina pro nás, nebudete mít pravděpodobně úspěch. Z těchto důvodů lze použít opět již osvědčený blok.

V případě, že vietnamské občany popudíte (ať už tím, že si od nich něco nekoupíte, nebo nezaplatíte za fotku apod.), je skutečně dobře, že nerozumíte ani slovo. Stačí Vám pohledy kolemjdoucích. Z řevu dotčeného lze jasně vyčíst, že Vás zrovna nechválí. Uklidnění musí přijít samo od sebe, pokud dotyčnému nezacpete ústa bankovkami. Totiž jak známo: běloch = boháč. I kdyby Vám bylo sotva 18 a neměli jste sami co do huby.

Místní studenti si rádi anglicky povídají, tedy ti, co skutečně anglicky hovoří. Každopádně všichni místní lidé jsou velice ochotní. Problém nastane ve chvíli, kdy potkáte  milého studenta, který vás pozdraví. Automaticky pozdravíte také, samozřejmě s vidinou toho, že se konečně někoho můžete zeptat na tu spoustu otázek, co Vás napadají. Pozdrav doplníte otázkou, zda dotyčný mluví opravdu anglicky. Dotyčný se usmívá a ujišťuje, že ano. Tím rozhovor končí, jelikož na další otázky student většinou nereaguje a tváří se zmateně. Jinak otázkou "Can I have you?" se nenechte zaskočit! Jde o mutaci klasické vlídné fráze "Can I help you?" kterou používají právě vzdělanější studenti kdekoli na ulici, aby s Vámi navázali konverzaci.

Co se týče vyučování, učitelé ve škole samozřejmě anglicky mluvili a to poměrně dobře, ovšem vietnamská angličtina je skutečně svérázná. Například během školního výletu do horských vesniček jsme mohli na vlastní kůži vyzkoušet život místních "Vyliž pípl" alias "Village people." Na konci letní školy při závěrečném obědě s vyučujícími, kdy mi jeden z nich s úsměvem na tváři sdělil nezapomenutelnou výzvu "Take a shit" jsem oněměla šokem. Po chvíli přemýšlení a civění na něj jsem si uvědomila, že mi ukazuje židli, na kterou se mám posadit. Aha "Take a seat." Ano, Vietnamci jsou velice zdvořilí. Svým způsobem.