Tuňáci v akci

Rychlí a robustní tuňáci obecní, jejichž maso je oblíbenou surovinou při přípravě suši, se stávají obětí nadměrného rybolovu. Zde vám nabízíme úryvek z reportáže Kennetha Browera s fotografiemi Briana Skerryho, která vyšla v březnovém čísle našeho časopisu.

Tuňáci  v akci
Tuňáci v akci
Zdroj: archiv

Moře okolo mne bylo jednotvárně modré a klidné jako prázdná katedrála, slunce se jako žhavý bod vlnilo na klenbě vln a jeho paprsky pronikaly hladinou jako barevnými okny. V příštím okamžiku však bylo všechno jinak.

Španělští rybáři zacházejí s tuňáky ulovenými ve Středozemním moři do sítí tradičním způsobem, který  se dodržuje déle než tři tisíce let. Ponechávají si pouze největší ryby a ostatní vracejí do moře.

Jako by do katedrály spadly bomby – voda byla plná obrovských tuňáků. Největší měřili na délku více než čtyři metry a vážili více než půl tuny. Jejich bledé boky svítily a třpytily se v lomeném slunečním světle jako vyleštěné štíty. Pevné ploutve – dlouhá, zahnutá řitní ploutev a druhá hřbetní ploutev – se blýskaly jako šavle. Rychlé pohyby ocasních ploutví pohánějí celou formaci ryb vpřed rychlostí 18,5 kilometru v hodině, při zrychlení dosahuje jejich rychlost až 46 kilometrů za hodinu. A stejně náhle byli pryč.

Oceán je znovu prázdný. Tu a tam drobná galaxie šupin označuje místo, kde některý tuňák spolkl sledě. Šupiny kořisti krouží ve víru za mizejícími tuňáky, jejichž tvary se rychle rozplývají v dálce. Potom se všechny víry zpomalují a zastavují. Padající šupiny ve vodě září jako diamanty. Potemní. A nakonec postupně zmizí v hloubce.

Praví tuňáci, tuňáci z rodu Thunnus, jsou silné ryby s dokonalou aerodynamikou. Mezi charakteristiky, které odlišují pravé tuňáky od ostatních, patří velikost, rozsáhlá oblast výskytu, účinný záběr, teplé tělo, velké žábry, umění termoregulace a přizpůsobené fyziologické vlastnosti srdce. Všechny tyto charakteristiky dosahují svého vrcholu u tuňáka obecného.

Tuňák je nenasytný dravec –  živí se hlavně malými rybami, korýši  a olihněmi.

Tři druhy – Thunnus thynnus, Thunnus orientalis a Thunnus maccoyii – si mezi sebe rozdělily světové oceány a jejich příslušníci plavou ve všech mořích této planety s výjimkou polárních. I když je tuňák obecný moderní ryba, jsou jeho vztahy s lidstvem dávného data. Japonští rybáři loví tuňáka déle než pět tisíc let. Téměř stejně dlouho loví týž druh Haidové při pobřeží Britské Kolumbie, Kanady a Aljašky. Dokazují to kosti tuňáků z jejich smetišť. Umělci z doby kamenné zobrazovali tuňáka na stěnách jeskyní na Sicílii. Rybáři z doby železné – féničtí, kartágští, řečtí, římští, maročtí, turečtí – pozorovali z vyvýšených míst návrat hejn tuňáků do oblastí jejich tření ve Středozemním moři.

„Tuňáci se podíleli na budování západní civilizace,“ řekla mi profesorka Barbara Blocková ze Stanford University, významná odbornice na tuto rybu. „V celém Středomoří lovili lidé pomocí sítí velké tuňáky. Tuňáci obecní každoročně táhli Gibraltarským průlivem, a když se objevili ve Středozemním moři, každý o tom věděl. V oblasti Bosporu existovalo 30 různých slov označujících tuňáka. Všude se roztahovaly síťové ohrady, které měly v různých zemích různá jména. Kdo měl tuňáky v ohradě, mohl je vyměnit za peníze. S tuňáky se obchodovalo. Na řeckých a keltských mincích byly obrázky velkých tuňáků.“

„Král všech ryb,“ napsal Ernest Hemingway do týdeníku Toronto Star Weekly v roce 1922, když se s tuňákem obecným setkal u španělského pobřeží. Carl Linné, otec moderní vědecké nomenklatury, pojmenoval tuňáka obecného v roce 1758. Významným druhům dával jména, v nichž se opakovalo stejné slovo. A tuňáka obecného nazval Thunnus thynnus neboli tuňák tuňáků.

A nyní mu hrozí totální vylovení…

Související články