Uvězněni na střeše světa. Jak se žije ve 4 000 metrech a věčných mrazech? EXKLUZIVNĚ PRO NG

Kyrgyzští kočovníci v Afghánistánu přežívají na jednom z nejodlehlejších, nejvýše položených a nejpůsobivějších míst na naší planetě. Je to život v nebeských výšinách – a peklo na Zemi.

Chán sní o autu. Co na tom, že u nich není žádná silnice. Jeho otec, předchozí chán, se celý život zasazoval o to, aby tam silnice byla. Nový chán dělá totéž. Silnice by podle něho umožnila lékařům, aby se k nim i se svými léky snadno dostali.

OBRAZEM: Pozoruhodná panoramata z Bolívie, Kyrgyzstánu nebo Nepálu

Potom by možná přestalo všechno to umírání. Také učitelé by se k nim dostali. A obchodníci. Mohla by tu být zelenina. Potom by jeho lidé – kyrgyzští kočovníci v odlehlé části Afghánistánu – možná měli oprávněnou naději, že se budou mít dobře. Silnice je chánova práce. Auto je jeho sen.

Jaký typ auta?“ ptám se. „Kterýkoli, jakékoli auto, které mi budete chtít dát,“ říká. Konečky jeho kníru zdůrazní úsměv. Zatím však nemá ani auto, ani silnici. Jeho dopravním prostředkem je jak. Chán ho drží na provazu provlečeném nozdrami. Ostatní jaci postávají okolo. Dnes se kočovníci stěhují; vše, co chán vlastní, je třeba připevnit jakovi na hřbet: asi dvanáct čajových konvic, litinová kamínka, autobaterii, dva sluneční panely, jurtu a 43 přikrývek. Jeho mladší bratr a několik dalších lidí pomáhá nakládat. Jaci se vzpírají, kopou a frkají; nakládání znamená balení i zápolení.

Život na hranici přežití

Kočovníci se stěhují často. Afghánští Kyrgyzové tak činí dvakrát až čtyřikrát ročně v závislosti na počasí a dostupnosti pastvy pro zvířata. Své domovině říkají Bam-i dunja, což znamená „střecha světa“. Zní to možná poeticky a krásně – krajina je tu nepopiratelně krásná –, avšak je to také prostředí na samé hranici možnosti lidského přežití. Jejich svět tvoří dvě dlouhá, ledovcem vyhloubená údolí, nazývaná pamíry, ukrytá hluboko ve vysokých horách Střední Asie. Nadmořská výška je většinou více než 4 250 metrů. Vítr je strašlivý, nic tu nelze vypěstovat. Teplota bývá pod bodem mrazu až 340 dní v roce. Mnozí zdejší Kyrgyzové v životě neviděli strom.

Údolí leží ve zvláštním výběžku země ve tvaru klepeta, vyčnívajícím ze severovýchodního kouta Afghánistánu. Tento pás země, často nazývaný Váchánský koridor, je výsledkem takzvané Velké hry, která se hrála v 19. století, když spolu britská a ruská říše bojovaly o vliv ve Střední Asii. Tyto dvě mocnosti se prostřednictvím několika smluv uzavřených v letech 1873 až 1895 dohodly na hranicích koridoru a na jeho funkci jako nárazníkové zóny – jakéhosi zeměpisného tlumiče bránícího bezprostředním kontaktům carského Ruska a britské Indie. V předchozích staletích byla oblast součástí Hedvábné cesty spojující Čínu se Západem, trasy, po níž se ubírali vojáci, objevitelé a misionáři. Marco Polo jí prošel koncem 13. století. 

Traveler Photo Contest 2012. Nejlepší fotografie z cest podle National Geographic

Komunistické revoluce – v Rusku v roce 1917, v Číně v roce 1949 – však nakonec hranici zcela uzavřely. Z průchodu se stala slepá ulice. Teď, v postkoloniální době, koridor obklopuje ze severu Tádžikistán, z jihu Pákistán a z východu Čína. Vlastní Afghánistán na západě se může zdát tak vzdálený – koridor měří na délku zhruba 320 kilometrů –, že o něm někteří Kyrgyzové hovoří jako o cizí zemi. Cítí se odříznutí v odlehlé oblasti, uvěznění za ostnatou hradbou zasněžených horských vrcholů, ztracení ve víru historie, politiky a konfliktu.

Smrt čeká všude

Cesta k nejbližší silnici – k té, kterou chce chán prodloužit na kyrgyzské území –, trvá nejméně tři dny a prochází horami, v nichž pád může znamenat smrt. Do nejbližšího významnějšího města, kde jsou obchody a nemocnice poskytující základní péči, to trvá ještě další den. Tato izolace je důvodem katastroficky vysoké úmrtnosti Kyrgyzů. Není zde žádný lékař, žádné zdravotní středisko, léků je málo. V drsném prostředí se může i bezvýznamné onemocnění – rýma, bolest hlavy – změnit v život ohrožující stav. Dětská úmrtnost je mezi afghánskými Kyrgyzy možná nejvyšší na světě. Méně než polovina dětí se dožívá pátých narozenin. Není nijak neobvyklé, že rodiče přijdou o pět dětí, nebo dokonce o šest či sedm. Ženy umírají znepokojivě často při porodu.

Setkal jsem se s dvojicí – jmenovali se Halcha Chán a Abdal Mutálib –, která měla 11 dětí. „Každý rok,“ řekl mi Abdal, „jedno zemřelo.“ Umíraly v novorozeneckém, batolecím i pozdějším věku. Mnohé pravděpodobně zemřely na snadno léčitelnou nemoc. Každé z nich zabalili do bílé látky a pohřbili do mělkého hrobu. „Byl jsem z toho zoufalý,“ řekl Abdal. Aby otupili bolest, začali rodiče užívat opium. Snadná dostupnost této drogy vedla mezi Kyrgyzy k epidemické závislosti. Pouze jediné z jejich dětí, syn, se dožilo více než pěti let. Potom i ono umřelo.

Jako ve vakuu

Chán ví o okolním světě. Dvakrát vycestoval z oblasti Váchánu a hovoří s kupci, kteří procházejí kyrgyzským územím. Svá zvířata směňuje za zboží, jako jsou látky, šperky, opium, sluneční brýle, sedla, koberce a v poslední době i mobilní telefony sloužící nikoli k volání (není tu signál), nýbrž k přehrávání hudby a fotografování.

Chán si uvědomuje, že jeho lid den po dni stále více zaostává za zbytkem světa. Kyrgyzští kočovníci, jichž je na 1 100, teprve začali budovat základní vzdělávací systém. Sám chán se nikdy nenaučil číst nebo psát. Ví, že téměř všichni ostatní mají přístup k lékařské péči, že svět je propojený automobily a počítači. Ví, že by děti neměly takto umírat.

Chánovi je teprve 32 let a o své velké odpovědnosti velmi dobře ví. Chce pro svůj lid lepší budoucnost. Jak ji vidí on a jak ostatní Kyrgyzové? Podívejte se za nimi do jurt a odhalte jejich svět. Čtěte reportáž Uvězněni na střeše světa v únorovénm vydání National Geographic.

Napsal Michael Finkel
Fotografie Matthieu Paley

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

 

 

 

 

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.