Uzbecká bavlna dala práci a zničila zdraví. A s ním i přírodu
Okraje silnice mezi zavlažovacími kanály na cestě do starobylého města Chiva vypadají jako zasněžené. Ale teď – na konci horkého středoasijského léta? Kdepak, je to „bílé zlato“! Na jedné straně živí Uzbekistán a jeho lid, na druhé stojí za zkázou Aralského jezera.
Paralyzovaná země
Míjíme valník plný chomáčů bavlny. Zcela bezstarostně na nich doširoka roztažený mladík pospává jako na nějakém nadýchaném obláčku.
Tak jako každý rok v září, i letos je život v Uzbekistánu lehce paralyzován sklizní bavlny. To potrvá až do listopadu. Potřebujete kupříkladu najmout minibus pro svou skupinu cestovatelů? Máte smůlu, zbývají jen osobáky. Všechny minibusy, které tvoří zásadní součást veřejné dopravy v celé Střední Asii a říká se jim maršrutky, jsou zajeté v polích, kam svážejí zemědělce, brigádníky, studenty, rodiny, zkrátka všechny česače bavlny. Kdo má ruce a nohy, je od rána do večera na poli.
| Uzbekistán zařadil na 6. místo v řebříčku světových producentů bavlny a na 3. místo mezi jejími vývozci. Bavlna dokonce představuje čtvrtinu veškerého uzbeckého exportu. Protože si uzbecká vláda uvědomila nebezpečí plynoucí z orientace na jedinou plodinu, cíleně snížila podíl bavlny na využití zemědělské půdy ze 41% v roce 1991 alespoň na dnešních 29% ve prospěch pšenice a jiných plodin. Kdyby zde ještě existovala Hedvábná stezka, byla by bavlna rozhodně jednou z hlavních obchodních komodit. |
Jazyk za to nemůže
Cestovat bavlněným královstvím neotřesitelného prezidenta Karimova a nezúčastnit se sklizně? Vyrážím tedy z mohutných hradeb Chivy posilněn jehněčím šašlikem a zeleným čajem vstříc odpolednímu vedru do polí protkaných zavlažovacími kanály.
Pravděpodobnost, že narazím na plantáž s česači bavlny se blíží jistotě. Zanedlouho už na mě zamávají. Pomalu se prodírám mezi asi metr vysokými bavlníky vysazenými ve vzorných řádcích. Některé ještě kvetou žlutými květy, jiné už zvolna celé usychají, všechny jsou však obalené puklými tobolkami s „bílým zlatem“.
Oči žen a děvušek pracujících zde v předklonu na plném slunci se rozzáří, když zjišťují, že podivný cizinec jim přišel pomoci, a dokonce mluví i nějakou srozumitelnou řečí – čili rusky. Stále mívám zvláštní pocit, když se s domorodci ve Střední Asii dorozumívám vlastně jazykem našich společných, v minulosti nevítaných „hostů“. Ruština má pro bavlnu krásné slovo chľpok, uzbecky se naopak řekne syrově paxta .
Dětská práce
Žádám instrukce, jak ji česat. „Jen takhle vytrhneš ten chomáč. Házej je pak ke mně do zástěry. Ale žádné smetí!“ vysvětluje mi usměvavá paní, které zde pomáhají i její dvě malé děti. Ženám to jde pěkně ruky. Chomáč se z puklého suchého plodu uvolní velmi snadno. Zatímco na příklad v USA dnes probíhá sklizeň výhradně strojově (existují na to dva typy kombajnů), v Uzbekistánu se v drtivé většině sbírá stále ručně.
Třeba toto malé pole o velikosti fotbalového hřiště budou ve dvaceti lidech sbírat jeden den. Západní země Uzbekistán kritizují, že využívá i dětskou práci. Přestože oficiálně úřady hlásají minimální povolený věk 16 let, na sklizni se často podílejí i mladší školáci v rámci povinných brigád. Občas prosákne do světa informace o tragickém úmrtí dětí vinou horka nebo dopravní nehody při sklizni. Některé státy a společnosti proto bojkotují nákup uzbecké bavlny, jenže ta podle místních pěstitelů i tak snadno nachází své zákazníky zejména v Indii, Malajsii, Jižní Koreji a Turecku.
Evropa jako sen
Odněkud se vyloupnul pan šéf jménem Murad, který na ženy dohlíží jako kohout na svůj harém. Hned si mě přebírá. Dovídám se, že kultivace bavlníku trvá pět až šest měsíců, že tuna bavlny se vykupuje kolem 1 250 000 uzbeckých sumů (tj. asi 9000 Kč), že bavlnu nejprve svážejí na velké hromady, odkud se postupně odváží do továren ke zpracování. Ostatně taková překladiště s obřími bílými pyramidami člověk v podzimním Uzbekistánu nemůže přehlédnout. I když Murad půjde už za tři roky do důchodu, je mu 47 (ano, muži zde chodí v padesáti), směřuje ke třem typickým otázkám uzbeckého muže: kolik se u nás vydělává, jakou lze sehnat práci a jaké je vaše telefonní číslo a adresa. Odpovědi s výrazy jako „pracovní povolení“ a „vízum“ jim vždy narýsují vrásky na čele. Ovšem vidina lepších zítřků kdekoliv v Evropě zůstává nade vše lákavá. Taková diskuze končívá zvoláním ve smyslu: „Kakdá ja v Práge, ja zrazu u těbjá!“
Poručíme větru dešti
Bavlna provází lidskou civilizaci již tisíce let. Byla vyšlechtěna z divokých druhů v Indii a Střední Americe, zřejmě nezávisle na sobě. Kde se však vzala ve Střední Asii? V 50. letech minulého století, kdy byl Uzbekistán součástí Svazu sovětských socialistických republik, přišli soudruzi v Moskvě s plánem, jak zažehnat nedostatek bavlny a valut plynoucích z exportu.
Bavlna žádá teplo a hodně vody. Provedli tedy zúrodnění pouštních oblastí kolem řek Amudarja a Syrdarja vybudováním monumentální sítě zavlažovacích kanálů. V rozumné míře bývalo závlahové zemědělství přirozenou součástí zdejší vyspělé civilizace Chorezmu, přinejmenším od dob kdy byl provincií perské Achajmenovské říše. Obě řeky po tisíce let jako jediné napájely Aralské jezero.
Hlad po bavlně však vedl k takovému odběru jejich vody, že do jezera přitékala méně než desetina původního objemu. Dnes například přejíždíme více než půl kilometru široký veletok Amudarji poblíž města Urgenč, avšak o 150 km dále po proudu u města Nukus uvidíme už jen písčité řečiště s čůrkem vody.
Katastrofální důsledky
Aralské jezero, které vždy oplývalo rybami a vytvářelo příjemné mikroklima v této suché oblasti Střední Asie, začalo tedy v 60. letech vysychat. V roce 2011 zaujímá na mapách už jen desetinu své plochy a rozpadlo se na čtyři oddělené části. Severní část, tzv. Malý Aral, se podařilo Kazachstánu nedávno zachránit rekonstrukcí svých kanálů a vybudováním hráze. V ostatních částech došlo k několikanásobnému zvýšení koncentrace původních solí a také pesticidů a součástí hnojiv spláchnutých z plantáží. Vznikly extrémní ekologické podmínky, jež vedly k vyhynutí ryb. Přežívají poslední čtyři druhy. Dno jezera se změnilo ve slanou poušť plnou toxických látek.
Kontaminují studny i ovzduší. Když se zvedne vítr, roznáší vše na stovky kilometrů, což má zničující dopad na lidské zdraví. Zhruba dvě třetiny lidí zde trpí nějakou chronickou nebo smrtelnou chorobou. Dětská úmrtnost se vyšplhala na z 3,5 % v roce 1960 na současných 10 %. Kdo mohl, ten odešel už v 80. letech, když zkrachoval rybolov – hlavní zdroj obživy místních obyvatel. K dovršení zkázy, zavlažování na plantážích v takto horkém podnebí spojené se zdvižením hladiny podzemní vody začalo brzy zasolovat půdu. Vinou toho postupně klesají i výnosy samotné bavlny.
Břehy o 100 km dál
Spíme v jednoduchém domku místních Karakalpaků v Mujnaku, někdejším největším přístavu na uzbecké straně jezera. Na toto prvenství upomíná už jen pár reznoucích vraků rybářských lodí za městem. Břehy zbytku Aralského jezera ustoupily asi o sto kilometrů. Nevěřili byste, že se zde nějaké jezero rozlévalo, kdybyste se v okolní polopoušti nebořili do písku posetého miliardami drobných mušliček.
Jako město duchů
Navečer se jdeme podívat na legendární rybí konzervárnu – kdysi největší v celém sovětském bloku. Chátrá.
V zaprášených halách s rozbitými okny odpočívají stroje, pásové linky, řady šatních skříněk i celé kanceláře pro stovky zaměstnanců, kteří již nikdy nepřijdou. Při zapadajícím slunci, stylově oblečen v bavlněné košili, opět přemýšlím, jak sovětští politici a inženýři dokázali zlikvidovat čtvrté největší jezero světa, které díky své velikosti místní obyvatelé hrdě nazývali mořem.
