V Africe mají míče z hadrů nebo pneumatik. Radost z fotbalu jim to ale nezkazí. EXKLUZIVNĚ PRO NG
Na hřištích po celé Africe se plastové tašky, staré hadry a rozřezané pneumatiky mění v magické koule – fotbalové míče.
Kilometry daleko od hlavních silnic na africkém venkově odskakují fotbalové míče nepředvídatelně. Hřiště jsou vyprahlá, zarostlá, zaplevelená, písčitá – jakýkoliv rovný plácek stačí. Branka se dá udělat z posbíraného mahagonu nebo naplaveného dříví.
Někdo má bosé nohy, jiní jsou obutí v rozedraných teniskách, vysokých botách, gumových sandálech. Přesto děti kopají a honí se za podomácku vyrobenými míči s dovedností a vervou, hrají pro pocit sebeuspokojení a pro radost – pro ryzí potěšení ze hry.
Byla „krásná hra“ někdy krásnější?
Jessica Hilltoutová si myslí, že ne. V roce 2010, když mistrovství světa ve fotbale poprvé dorazilo do Afriky, vydala se fotografka pobývající v Belgii zjistit, jak vypadá fotbal daleko od zářivých světel a velkých stadionů. To, co našla – za sedm měsíců, v deseti zemích, po více než 20 000 kilometrech – byla lidová hra, v níž nadšení přebíjelo chudobu a jeden míč „mohl přinést radost celé vesnici“.
Na více než 30 místech milujících fotbal, která Jessica Hilltoutová navštívila, v zemích od Jižní Afriky po Pobřeží slonoviny, se míče vyrábějí z čehokoliv, co je zrovna po ruce: z hadrů nebo ponožek, pneumatik nebo kůry, plastových tašek nebo nafouknutých kondomů. Mohou vydržet dny nebo měsíce na štěrkových hřištích nebo udusané půdě. Kamkoli Hilltoutová šla, směnila míče koupené v obchodě, které s sebou vozila v autě, za tyto „důmyslné malé skvosty“, z nichž většinu vyrobily děti.
Příběh fotbalu v Africe je dlouhý, říká Peter Alegi, spisovatel a profesor historie z Michigan State University. V roce 1862, rok předtím než byla v Londýně ustanovena mezinárodní pravidla této hry, se sehrály zápasy v Kapském Městě a Port Elisabeth. Hra si jako popínavá rostlina razila cestu napříč kontinentem prostřednictvím evropského kolonialismu; šířili ji vojáci a obchodníci, železnice a misijní školy. Místní obyvatelé ji rychle přijali a pak jí vtiskli vlastní regionální herní styly. Od té doby se jí zde skvěle daří. „Pokud vzešlo něco pozitivního z tvrdého a nerovného střetu západních a afrických kultur,“ píše fotbalový historik David Goldblatt, „pak takový seznam musí zahrnout i příchod fotbalu.“
V uplynulém století afričtí hráči změnili podobu celosvětové hry. Jak se jednotlivé země urbanizovaly a postupně vyhlašovaly nezávislost, připojovaly se k Mezinárodní federaci fotbalových svazů (FIFA) a dobře si vedly na úrovni Světového poháru. Dnes tisíce afrických fotbalových „akademií“ – některé mají licenci, některé ne – rekrutují chlapce z měst, vesnic i zastrčených koutů, kde herní podmínky plodí houževnatost, smělost, schopnost ovládnout míč a improvizovat. Několik nejlepších odchází hrát do Evropy nebo se připojí k národním mužstvům; převážná většina to však na profesionální úroveň nedotáhne.
Více si přečtěte v únorovém vydání časopisu National Geographic
Fotografie Jessica Hilltoutová (úvodní fotografie je z Mozambiku)
