V Sierra Leone přestává být válečná minulost vidět. Zbídačená země se zvedá ze dna
Občanská válka v této zemi skončila před deseti lety a zanechala za sebou spoušť. Všude – i v duši lidí.
Charles Taylor, bývalý prezident Libérie, byl nedávno po pětiletém soudu v Mezinárodním trestním soudem v Haagu usvědčen ze zločinů proti lidskosti a za napomáhání a navádění k válečných zločinům – vraždám, znásilňování, otroctví and využívání dětských vojáků – spáchaných během občanské války v Sieře Leone v letech 1991–2002. Jedenáctiletá válka zabila na 50 000 lidí.
Otázkou je, proč byl ale odsouzen za zločiny v Sierra Leone a ne za zločiny spáchané ve své vlastní zemi? Těch bylo také požehnaně. Liberijský exprezident byl v Sieře Leone nenáviděn. Jedním z jeho velkých zločinů byla podpora povstalců, kteří usekávali končetiny nevinným lidem žijícím v odlehlých vesnicích – v oblastech bohatých na nerostné suroviny.
Já jsem byla kvůli svému jménu často terčem nejapných vtípků, a jen jsem se modlila, aby tu naší “příbuznost” nějaký trouba doopravdy nevzal vážně.
Taylor vedl občanskou válku na domácí půdě v Libérii a potřeboval peníze. Když vyplenil vzácné dřevo ve své vlastní zemi a peníze na válku docházely, posunul se o pár kilometrů na západ, do Sierry Leone, a pokračoval v rabování tam.
Diamanty potřísněné krví
Sierra Leone má bohatá naleziště diamantů, a právě ty se staly důvodem nesmyslného válčení a páchání hyenistických zločinů. Diamanty se vyvážely do sousední Libérie a Charles Taylor za ně nakupoval nejen zbraně pro potřebu ke svým válkám, ale zároveň jimi financoval dodávky zbraní a výcvik povstalecké armády (Revolutionary United Front; RUF) v Sierra Leone.
Diamanty pak dostaly přízvisko "krvavé", podle toho, že pocházely z válečné zóny a byly určeny na financování krutých povstaleckých válek. Povstalci terorizovali místní obyvatelstvo a vyznačovali se tím, že jim usekávali končetiny, většinou ruce a paže, ale často i nohy, nebo také uši a nosy.
Amputees
Když jsem do Sierra Leone přijela v roce 2002, tábory v okolí hlavního města Freetownu byly plné takzvaných amputees, lidí, kterým byly usekány končetiny. Jejich příběhy byly strašné. Povstalci jim většinou nařídili stoupnout si do řady, dát ruku na špalek, a kam dopadla sekera, tam byla končetina useknuta.
Postižení lidé se stahovali do Freetownu s celými rodinami – z domovů, kde to pro ně bylo nebezpečné a kde se rukama už nemohli uživit. Tábory byly primitivní a nepředstavitelně plné. Určitá pomoc existovala, pomáhalo jim několik zahraničních nevládních organizací a OSN. Členové rodin, kteří byli schopni něco dělat, se starali o ty, kteří byli nemohoucí. Ale většinou všichni jen bezmocně seděli a asi doufali v zázrak, který by je vytrhl z jejich krutého osudu.
Na druhé straně Freetownu byl další tábor, tentokrát pro ty, co ze strachu utekli do sousední Guiney, a kde byli opět napadáni povstalci ze Sierra Leone při častých ozbrojených útocích na druhé straně hranice. Někteří se pak radši rozhodli k návratu domů.
Ale strach z povstalců jim ještě pořád bránil v návratu do svých opuštěných domovů, a tak seděli v táborech na okraji Freetownu, bez pomoci, bez jídla, a nutných lékařských ošetření.
Úsměv na tváři?
Po pár letech jsem opět navštívila Sierru Leone. Válka skončila a tábory byly téměř zapomenuty, i přesto, že tam amputees žili i nadále. Ale už jim nikdo nepomáhal, a lidé byli nuceni se o sebe postarat sami.
Při této příležitosti jsem měla možnost projet válkou nejvíce zasaženou oblast až do Kailahunu na hranici s Libérii, právě tam, kde válka byla nejkrutější. Prašná silnice lemovaná malými upravenými domky vede bujným tropickým pralesem, a stopy po válečném běsnění už nejsou viditelné.
Malé místní taxíky se boří do hutného bláta, které se tady vytvoří po každé tropické sprše. Sami se nevyprostí, a tak čekají v bahně, až se objeví silnější auto, které je vytáhne. Místní hotely byly plné jihoafrických a izraelských obchodníků s diamanty, a byznyz byl evidentně v plném rozkvětu.
Říká se, že povstalci se přesunuli někam na sever. Jsou prý rádi, že dostali možnost stáhnout se bez velkého povyku a bez potrestání, a nebezpečí prý už od nich nehrozí. Povstalecký vůdce Foday Sankoh je mrtev a jeho 70 000 bojovníků definitivně odzbrojeno.
Obnovily se školy, a kromě válečných zborcenin v Kailahunu by už dnes někdo těžko poznal, že tam kdy prošla válka. Dětem řeknete „usměj se“ a rozchechtáte celou skupinu.
Ale duševní jizvy pořád existují. Někteří lidé se doposud snaží, a často marně, na válečné horory zapomenout. Mnozí z nich jsou mentálně poškozeni a Sierra Leone, přes všechno to diamantové bohatstvÍ, dále zůstáva na dolním žebříčku nejchudších zemí světa. A odsouzený Charles Taylor teď sedí jako vůbec první africký prezident ve vězení v nizozemském Haagu.
