Velrybí symfonie: Přestali jsme je lovit, ale zabíjíme je bezohlednou hlučností

Běluha se s ostatními dorozumívá neustálým pískáním, cvrlikáním a kňouráním. Škála zvuků, které vyluzuje je opravdu široká. Těmto velrybám se přezdívá mořští kanárci a jejich vzájemná komunikace je nezbytná pro jejich přežití v arktických podmínkách. Umělé zvuky, které vytváří lidstvo pro ně představují obrovskou hrozbu. Alarmující otázka tedy zní: dokáží přežít navzdory lidské rase?

"Vyluzování kakafonie zvuků slouží jako navigace pod ledem v tmavých vodách, kde převládá polovinu roku tma, takže jsou na zvuku zcela závislé," vysvětluje Valeria Vergana z Akvária ve Vancouveru v Britské Kolumbii. Komunikační systém běluh je překvapivě složitý a vědci se s pomocí odposlouchávání snaží rozklíčovat, co si tito obří savci sdělují. Velký problém pro ně představuje hlučnost lidstva – lodní doprava nebo hlučné technologie, které využíváme k hledání ropy a zemního plynu. Budou běluhy schopné spolu i nadále komunikovat, když zaplavujeme jejich domovy nepřirozeným rámusem?

Beluga žije ve velkých spoečenstvích v Severním ledovém oceánu.

Navigační systém

Když se k nim dostanete dostatečně blízko, zjistíte, že vyluzují opravdu roztodivné zvuky. Můžete rozpoznat pískání, cvrlikání, klikání, sténání, vzdychání, ale třeba i zvuk připomínající uvolnění korkového špuntu z láhve. V roce 2012 dokonce vědci zachytili u velryb držených v zajetí cosi podobné zkomolené lidské řeči. Že by napodobovaly velryby své lidské sousedy?

"Pro běluhy je zvuk něco jako pro nás oči," tvrdí Valeria Vergara s tím, že jejich neustálý zvukový kontakt je způsobem navigace. Podobně jako třeba netopýři nebo jiné ozubené velryby používají běluhy k určení polohy ozvěnu. Zajímavé také je, že vydávají nejrůznější zvuky navzdory tomu, že nemají hlasivky. Namísto toho "mluví" skrze nosní vaky v blízkosti nozder. A pomocí tukové boule na čele mohou svůj verbální projev namířit určitým směrem.

Velryba Beluga je známá jako Bílá velryba.

Mláďata se učí mluvit

Vergara strávila pět týdnů v létě 2014 v jurtě na okraji útesu poblíž kanadské zátoky Cunnigham, kam připlouvá každý rok v tomto období kolem dvou tisíc samiček se svými mláďaty. Valeria zjistila, že se sdružují do školkových skupinek, jež skýtají zhruba 10–15 malých běluh, na které dohlíží několik dospělých. A všichni bez ustání mluví. S výchovou mláďat pomáhají matkám jejich sestry, tety či babičky. Ve chvíli, kdy se některé samičce narodí malá běluha, začne se tvořit mléko i ostatním samicím bez ohledu na to, zda mají samy mládě. "Malé běluhy se nerodí s automatickou znalostí repertoáru zvuků, podobně jako lidská miminka neumějí mluvit hned od narození. Musejí se to naučit od dospělých – stejně tak to probíhá i u běluh," podotýká Vergara.

Svůj výzkum začala v akváriu, teprve poté se vydala porovnat své poznatky s bílými velrybami žijícími volně v Severním ledovém oceánu. Zjistila, že hodinu po narození vydávají běluhy sotva slyšitelné zvuky. Trvá několik týdnů, než začnou vyluzovat jednoduché pískání a dokonalou komunikaci jsou mláďata schopná zvládnout až ve svých dvou letech. Vergara také zjistila, že matky s mláďaty mají specifický druh dorozumívání už od narození, které připomíná bubnování prstů na plastovém hřebenu.

Mláďata se učí komunikovat podobně jako ta lidská.

Adaptace na hluk

"Tato zátoka je nejlepším místem pro sledování běluh na celém světě, protože je zatím nedotčená. Rok co rok sem připlouvají tisíce samic," podotýká Vergara s tím, že na jiných místech už se tak hojně nevyskytují. Podle vědců je důvodem velký hluk. "Do Cookovy zátoky na Aljašce připlouvaly každý rok běluhy v letním období na lososí hostinu. V roce 1970 jich tu bylo zhruba 1300, o dvacet let později klesl jejich počet na 650 a nejnovější čísla dokládají jen 312 běluh," vypočítává Rod Hobbs z Národního oceánského úřadu. Poblíž se totiž rozrostl přístav a díky lodní dopravě, hledání ropy a zemního plynu je v této oblasti velmi hlučno, nemluvě o letišti a nedaleké námořní základně. Samozřejmě, že v oceánu nebyl nikdy klid. Běluhy se musely potýkat s praskáním ledu, podvodními zemětřeseními a bouřemi, ovšem k adaptaci na tyto zvuky přírody měly tisíce let. Na hlučnost lidstva neměly možnost si zvyknout a otázkou je, zda se jim náš rámus nestane osudným.

Masový lov velryb v minulých stoletích způsobil, že Bílé velrybě hrozí vyhynutí.

Když jsou mořští savci zblízka vystaveni námořnímu sonaru, mohou dočasně ohluchnout. A pokud jsou vystaveni konstantnímu hluku, zachovají se podobně, jako lidé na halasném večírku: začnou komunikovat hlasitěji a ve vyšší tónině. Ovšem i toto má své limity. Když už je rámusu příliš, velryby nejsou schopny mu konkurovat. Neutěšená situace běluh je stále naléhavější. Zemské klima disponuje stále vyššími teplotami, arktické ledy tají a otevírají se nové trasy pro lodní dopravu. Vědci se nyní zaměřují na výzkum toho, nakolik jsou běluhy citlivé a dávají jim sluchové testy, aby s jistotou věděli, co mohou a nemohou slyšet. Přitom řešení by mohlo být zcela jednoduché. Vzhledem k tomu, že běluhy se zdržují ve specifických oblastech, stačilo by jen, aby jim v těchto zónách lidé nehlučili. Jinak se může také stát, že jednoho dne cvrlikání mořských kanárků utichne…

Mohlo by vás zajímat:

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

REKLAMA

Nejčtenější články

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.