Je sobota brzy ráno, beru kladívko a vydávám se s vědci i laiky odhalovat tajemství pradávného života. Průvodcem proti proudu času je mi  Štěpán Rak z Muzea Českého krasu v Berouně.

Ale jak to vlastně vše začalo. Představte si, že jde o oblast aktivních podvodních sopek, a tak tyto vrstvy narušuje vulkanická činnost, láva se vylévá na dno a tuhne. Opět se začínají usazovat další vrstvy. Moře hluboké padesát nebo sto padesát metrů je plné života, ale i umírání. Časem voda ustupuje a vzniká souš. Za další miliony let se do mořského dna zakusují obrovské zuby bagrů a vlastně tak ryjí v dávné historii. Vzniká lom a zároveň výborná možnost výzkumu pro geology a paleontology.

A právě sem do těchto míst pradávného moře plného hlavonožců, ulit, trilobitů a kdejaké další vodní havěti vyrážíme na geologicko paleontologickou vycházku. Malou expedici, kterou pořádá Západočeská pobočka České astronomické společnosti s cílem poznat dno moře staré stovky milionů let.

Nalézáme pumy

Po několika minutách chůze od parkoviště vstupujeme do lomu Kosov. Slunce začíná příjemně hřát a uprostřed lomu je jezírko s průzračnou vodou. V něm nasazená kolonie raků. Zastavujeme u skaliska, které mi na první pohled nic neříká. Takový obyčejný kus skály, dalo by se říct. To místo však obyčejné rozhodně není. „Uvidíme v lomu vápence, a další dva významné prvky, kterými jsou sopečný prach a popel. Také sopečné pumy. Kdo z vás má trochu blíže k militantním jednotkám nebo ke kočkovitým šelmám, tak si ani jeden nepřijde na své,“ popisuje Štěpán Rak s vtipem blízké okolí. „Tato puma je vlastně ztuhlá kapka lávy. Tuhne od prostředka a horní vrstvy se odlupují podobně jako cibule,“ dozvídáme se a geolog dále navazuje líčením rozdílu mezi lávou a magmatem.  „Je zjevný. Magma je pod zemí, když to vyteče ven, je to láva.“

Podle geologického datování jsme právě v siluru. To je třetí perioda starších prvohor, nějakých 420 milionů let. „Učím geology na jednom gymnáziu za Prahou a tam se mě ptali, zda to je před naším letopočtem…?“ nevěřícně kroutí hlavou a poznámkou o dotazu nás rozesmívá.

Jdeme k jezírku, kde se krom raků občas koupávají i spoře odění plavci. Na břehu je první rozlámaná břidlice. Štěpán Rak začíná popisovat nálezy. „Toto jsou graptoliti. Skupina vyhynulých mořských živočichů budujících kolonie,“ říká do zvuku klepajících kladívek. Graptoliti jsou skoro mikroskopičtí živočiši sdružující se do takových pásků širokých půl centimetru a připomínající otisk pilky.

Podmořský vulkán

Jak postupně stoupáme z dolních pater lomu výš, objevujeme další a další zvláštnosti a zajímavosti. Vidíme dva typy hornin. Horniny vyvřelé a horniny sedimentární. „Stojíme před skaliskem, kde v dolní čísti je asi třímetrová vrstva s temně zeleným nádechem rozpraskána do bloků. To je vyvřelina, ztuhlá láva. V tomto případě pod hladinou moře. Nad ní jsou pak patrné další, tentokrát desítky tenčích vrstev. Jde o usazeniny mořského dna, sedimenty,“ ukazuje na odkrytou stěnu. Vznikalo to tak, že na dno moře se ukládalo bahno, pak vybuchla sopka, vytekla na bláto láva a utuhla. Na ní se pak zase ukládají stejné sedimenty. „Toto je evidentně podmořský vulkán. Sopky tady bouřily běžně. Ať už v okolí Prahy, u Jinonic, Řeporyjí. U Loděnic u sv. Jána jsou také podmořské vulkány. Jde o Svatojánské vulkanické centrum,“ dozvídáme se a procházíme kolem skály, ze které trčí několik kamenů téměř kulovitého tvaru. Velikostí by si nezadaly s medicinbalem. Vyhlížejí podobně jako lávové pumy. Jsou to ale konkrece. Ty vznikají koncentrováním nerostné substance, někdy kolem růstového centra. Vypadají jako veliké oči uprostřed desítek drobných horizontálních vrstev. Jsou častou ozdobou místních zahrádek.

Hlavonožci obývali termální lázně

Postupně se dostáváme do částí v lomu, kde jsou vodní živočichové. Proč zrovna zde? Vulkanické aktivity si totiž všimli i tehdy žijící tvorové. Vyhovovali jim termální lázně, které v okolí vulkánů byly. V okolí sopek jsou vápence a břidlice a právě v nich dnes nacházíme otisky doby vzdálené stovky milionů let, doby, kdy zdejší moře bylo plné různých hlavonožců, mušlí, trilobitů a další havěti. Mimo jiné také proto, že jim vyhovovalo teplé moře, obohacené o minerály. 

Z horní části lomu je vidět do dálky a také, jak se k nám blíží déšť. Schováváme se v opuštěném objektu a po hodince může výprava pokračovat. Přichází to nejlepší. Tak obrovské kusy měkkýšů jsem nikdy neviděl a vůbec ne v takovém množství. Deset, dvacet, třicet i více centimetrů dlouhá těla trčící z několikatunových kvádrů. Při pohledu na ty kamenné bloky se snadno vrývá představa toho, co tu před více než čtyřmi sty miliony let bylo. Moře je plné života. Havonožci plují sem tam, graptoliti se sdružují do kolonií a další vodní všehochuť to doplňuje. Všemu vévodí trilobiti. 

Lom Kosov je významný po stránce geologické a poskytl zajímavé nálezy. Důležitost této lokality podtrhují i dvě jména, s lomem spojená. Podle místa nálezu byl totiž pojmenován kosovoceras, stočený hlavonožec veliký až jako pěst. A lokální fenomén trilobit kosovopeltis svobodai.

Přetvořená krajina

Mám rád souvislosti. Proto se mi vybavuje myšlenka, jak dlouho vzniká jeden centimetr sedimentární vrstvy. Prý kolem deseti tisíc let. Sto let tu máme technickou civilizaci, před dvěma tisíci let začíná lidstvo psát současný letopočet, před zhruba pěti tisíci lety se začínají stavět pyramidy. Co je to proti jednomu centimetru sedimentu, proti desetimetrové stěně usazenin. Za několik stovek let se nám podařilo změnit středoevropskou krajinu natolik, že už zde není snad nic původního. Kamkoli se postavíte a rozhlédnete, vždy uvidíte jen člověkem přetvořenou zem. I lom je dílem přetváření. Měníme tak místa, která se ukládala miliony let, aby uchovala alespoň částečné informace o podmořském životě dávných věků.